Kaci | Lupitin svět

Šla jsem manželovi koupit dárek k narozkám. Bohužel nemůžu říct kam a co, protože je má až za dva týdny a jelikož je taky zřejmě jediným (pravidelným) čtenářem tohoto blogu ;-) (aspoň doufám!)
Paní prodavačka bloumala po obchodě a až po drahné chvíli se jala zamířit k pokladně, kde jsem čekala, abych se jí dotázala na hledané zboží. Musím podotknout, že jsem od Lupity chytila nějakýho bacila, který se mi posouvá tělem a momentálně si hoví na hlasivkách. Takže skřehotám jako mutant. Ptám se paní, kde onu věc najdu. "Cože?", zní odpověď. Podruhé už se nenamáhám a jdu sama hledat. Za zády slyším něco o tom, že mluvím moc potichu.
Onehdy jsme zase 2 + 2 (v kočárech) vjely do "renomovaného butiku s oblečením" (takový ten, kde většinou posedává znuděná slečna za pultem a "nenápadně" si čte Rytmus života, Cosmopolitan, Spy a nebo mastí esemesky). Tentokrát uprostřed obchodu (pozor!) stály hned tři ženy zralého věku a naprosto bez skrupulí a patřičně nahlas "komentovaly" čísi manželku a vůůůůbec, ani očičkem, nezaznamenaly, že mají v prodejně zákaznice. Ne že bych si libovala v těch, co se k vám hned slétnou jako vosy na bonbón, ale takováhle ignorace je snad ještě horší.
Argumenty typu "...však za tu almužnu, kterou tam dostávají" mně teda vůbec nezajímají ani neobměkčí. Kdyby se byly ve škole pořádně učily, mohly si vydělávat líp :-D
To zhruba třicetiletý mladík ;-) ve zdravotnických potřebách, kam jsem zavítala, protože jsou Lupitě velký boty, vypadal, že ho to očividně baví. Zajímavý. Žádnej velkej odvaz prodávat vložky do bot. A vida!

...jasně, začínat konverzaci o počasí je zoufalost, která se toleruje tak maximálně v učebkách cizího jazyka a i tam je to nuda. Pokud teda člověk zrovna není meteóóóróóólóóóg ;-) No ale já o něm psát dneska budu. Fakt totiž dělá divy. Se mnou teda rozhodně.

Tak například včera bylo naprosto famózní. Paráda. Po zimě se člověk cítí jak v jiným světě. A přesto jsem se dokázala vytočila úplně na maximum (což u mě ostatně není až zas tak neobvyklá věc ;-) Ve zkratce: spěcháme, nestíháme, slezu naše 4 patra dolů, s 10kg miminem a 2 obříma taškama, zjistím, že kočár není v kočárkárně, ale v autě, klíče od něj samozřejmě doma, 4 patra s plnou náloží nahoru, 300m sprint na tramvaj, nejraději bych vraždila, už vytahuju telefon a ruším veškerý domluvený program. Jenomže bylo fakt nádherně, a tak mi k vychladnutí hlavy stačilo pak těch 15 minut sezení v tramvaji, kdy mimino spalo, já měla v uších sluchátka a do toho pražilo slunko. SUPER!

No a dneska naopak nebyl žádný důvod k vytáčení, pohoda den, žádný spěchy, šly jsme se kouknout na svatbu. Jenže to počasí! Ze začátku to nebylo na deštník, nebylo to na pláštěnku, nebylo to snad ani na kapucu. Bylo to prostě jenom mrzutý. A já taky. Jak je vidět, ani Lupita nebyla dvakrát nadšená, a nepomohla ani teta nevěsta. A že byla hezká a veselá :-)

Pak už to navíc bylo jak na deštník, tak na pláštěnku i kapucu dohromady, takže jí, chudině, nezbylo nic jinýho, než po cestě zpátky domů dělat bubáka zpoza igelitu na kočáru :-(

A to unaví. A když se pak člověk vzbudí, tak má většinou hrozný hlad. Takže honem něco ukuchtit. Zdá se, že se Lupita potatila

Jupíííí... jsem nadále bez práce v kuchyni!

Ať už je jenom hezky! Prosíííím!

novější články

vypnout mobilní verzi