Zahradničení v truhlíku
31. květen 2008 | 14.21 | rubrika: na-pěstováno
Tak jsem nepatrně ukojila své zahradnické touhy a konečně z kelímků od jogrutů přesadila bazalku, balkonový rajčátka a chili papričky do něčeho většího. I tak je to slabota, to je jasný, ale v 2+1 bez balkónu holt asi víc nenadělám :-( Tak uvidíme, co z toho bude. Bazalku nejspíš očešeme co nevidět, rajčata pravděpodobně brzo zdechnou, ale úrodu chili jsme měli před 2 lety celkem slušnou. Nebo teda aspoň takovou, co pokryje naše potřeby :-) Teď to ještě nějak rozumně umístit za okno a už ať je to vyrostlý!
Jak jsme vyřizovali Lupitě pas
30. květen 2008 | 02.15 | rubrika: lupita
Už dlouho jsem se na úřadech nenavztekala tak, jako když jsem se rozhodla pořídit Lupitě vlastní pas. Dokonce ani na finančáku nedělají takový obstrukce!
Nejdřív teda že si ji jenom necháme zapsat do pasu, jenže to nás hned paní u okýnka upozornila, že to neakceptují ve všech zemích, namátkou tuším jmenovala Rakousko a Chorvatsko. A tak jsme začali jednat.
1. cesta
Nejdřív jsme si na Netu zjišťovali, co je všechno třeba, Lupitu jsme doma pracně fotili podle přesných instrukcí uvedených na webu Ministerstva vnitra, což pochopitelně nebylo vůbec jednoduché. Vyzbrojena podle mého názoru všemi potřebnostmi jsem dorazila na úřad, kde se cestovní doklady vydávají. Ten je samozřejmě rozlezlý hned v několika budovách se spoustou schodů, někde se najde i výtah, jinde je třeba objet kus bloku a zvonit na jakýsi služební vchod. Jela jsem totiž jak jinak než s kočárem. Hned u prvního okýnka mě paní odkázala do vedlejší budovy do sekce "Státní občanství", kde prý potřebuju získat Osvědčení o státním občanství. Zajímavý. Nechápu. Lupita má rodný list ČR, já mám rodný list ČR, mužíček má rodný list ČR, jména i příjmení máme český jak polena, ale je o tom třeba mít osvědčení. OK. Takže ven z budovy, objet blok, zazvonit na služební vchod, překonat 4 schody do budovy, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi paní vrazí do ruky pidi-papírek se seznamem potřebných dokladů. Samozřejmě, že oddací list s sebou nemám. Neprotestuju, opouštíme úřad. Na papírku byly uvedeny dokonce i rodné listy prarodičů! To mě dostalo. Naštěstí narozených po roce 1954, to naše báby a dědové jsou starší :-)
2. cesta
Tentokrát mám všechno hezky naskládané ve složce, formuláře vyplněné, fotky na rubu označené rodným číslem, rodné listy, oddací list, pro jistotu i svůj živnostenský ;-), super. Lupitu jsem nechala u babičky s tím, že bez ní se my všechny ty terénní překážky budou zdolávat snadněji a za 10 minut bude všechno vyřízené. Omyl! Všechno bylo vyřízené za 20 sekund! Sekce "Cestovní doklady" má sice otevřeno každý den, ne už tak oddělení "Státní občanství". Ve čtvrtek prý není úřední den. To už mám ovšem rudo před očima a neodpustím si poznámku, že tam dělají kulový. No jo, paní vrátná za to nemůže.
3. cesta
Opět s Lupitou v kočáru, tentokrát najisto, neobtěžuju se objíždět blok, těch 20 schodů kočár vynáším, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi paní vrazí do ruky papír a se slovy: "Poplatek 100,- korun uhraďte v 1. patře a pak s dokladem přijďte zpátky sem" nás odpálkovala zpět k výtahu. Výtahem do 1. patra, průjezd jedněmi dveřmi, druhými dveřmi, platíme, výtahem zpět do 3. patra a do fronty. U přepážky si paní odebere vše potřebné, chvilku tam cosi šuchá a pak mi oznámí, že si mám za 14 dní přijít pro osvědčení! :-O "Prosím? Za 14 dní?!?" Nezmohla jsem se na nic víc než "hm".
4. cesta
Po 14 dnech jsme s Lupitou opět zavítaly na náš starý známý úřad. I tentokrát najisto, neobtěžuju se objíždět blok, kočár vynáším, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi vlídná paní konečně vsunuje do ruky Osvědčení o státním občanství. Jsem zklamaná, je to obyč papír a ještě ke všemu formátu A5. Fakt slabý na tolik cavyků. Výtahem do přízemí, kočár snáším 20 schodů dolů, vjíždíme do druhé, bezbariérové budovy, vezmeme si čísílko, hned jsme na řadě, všechno probíhá hladce, oznámím paní za přepážkou, že bych chtěla vystavit pas dítěti a už vytahuju ze složky všechny potřebné dokumenty - osvědčení, Lupitin rodný list, fotky, vyplněný formulář, mou občanku. Ještě než to stihnu, tak mě paní přeruší slovy: "Vy jste tady asi byla před nějakou dobou, že? Ony se mezitím změnily podmínky." "To mi chcete říct, že se mám s tím kočárem zase zpátky šplhat do těch schodů?" "No můžete to klidně objet z druhé strany ulice služebním vchodem." Už ani nevím, co jsem jí řekla, ale moc přívětivé to asi nebylo. Fakt nechápu, jak může někdo doprovolně pracovat pro takovej bordel. Výsledek nového nařízení? Fotky netřeba, formulář netřeba, třeba pouze dítě. Ještěže jsem ho táhla s sebou! Jinak bych asi dost vyšilovala, podobně jako nějaký tatínek před vchodem, kterého doma asi zaúkolovali ;-) A hurá zpátky do vedlejší budovy. Kočár vynáším po schodech, tentokrát zůstáváme v přízemí, naštěstí jdeme za minutu na řadu, v kukani paní Lupitu vyfotí, já ji musím držet s prostěradlem na sobě, abych nerušila pozadí, Lupita je tam jaksi nakřivo a z boku, což totálně odporuje požadavkům uvedeným na webu MV, ptám se, jestli to není na závadu, prý u těch dětí to snad ani jinak nejde, tak se jen modlím, abych si pak po měsíci nepřišla pro pas a neřekli mi, že fotografie neodpovídá standardu.
5. cesta
Po měsíci jedeme s Lupitou vyzvednout pas. V přízemí bezbariérové budovy vezmem lísteček, hned nás volají k přepážce, pak ještě samozřejmě výtahem do 1. patra na pokladnu uhradit další poplatek 100,- korun, výtahem dolů a vlídná paní nám KONEČNĚ po téměř dvouměsíčním vyřizování dává Lupitin slavný historicky první cestovní pas s biometrickými prvky! Fotka v něm je černobílá.
Nejdřív teda že si ji jenom necháme zapsat do pasu, jenže to nás hned paní u okýnka upozornila, že to neakceptují ve všech zemích, namátkou tuším jmenovala Rakousko a Chorvatsko. A tak jsme začali jednat.
1. cesta
Nejdřív jsme si na Netu zjišťovali, co je všechno třeba, Lupitu jsme doma pracně fotili podle přesných instrukcí uvedených na webu Ministerstva vnitra, což pochopitelně nebylo vůbec jednoduché. Vyzbrojena podle mého názoru všemi potřebnostmi jsem dorazila na úřad, kde se cestovní doklady vydávají. Ten je samozřejmě rozlezlý hned v několika budovách se spoustou schodů, někde se najde i výtah, jinde je třeba objet kus bloku a zvonit na jakýsi služební vchod. Jela jsem totiž jak jinak než s kočárem. Hned u prvního okýnka mě paní odkázala do vedlejší budovy do sekce "Státní občanství", kde prý potřebuju získat Osvědčení o státním občanství. Zajímavý. Nechápu. Lupita má rodný list ČR, já mám rodný list ČR, mužíček má rodný list ČR, jména i příjmení máme český jak polena, ale je o tom třeba mít osvědčení. OK. Takže ven z budovy, objet blok, zazvonit na služební vchod, překonat 4 schody do budovy, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi paní vrazí do ruky pidi-papírek se seznamem potřebných dokladů. Samozřejmě, že oddací list s sebou nemám. Neprotestuju, opouštíme úřad. Na papírku byly uvedeny dokonce i rodné listy prarodičů! To mě dostalo. Naštěstí narozených po roce 1954, to naše báby a dědové jsou starší :-)
2. cesta
Tentokrát mám všechno hezky naskládané ve složce, formuláře vyplněné, fotky na rubu označené rodným číslem, rodné listy, oddací list, pro jistotu i svůj živnostenský ;-), super. Lupitu jsem nechala u babičky s tím, že bez ní se my všechny ty terénní překážky budou zdolávat snadněji a za 10 minut bude všechno vyřízené. Omyl! Všechno bylo vyřízené za 20 sekund! Sekce "Cestovní doklady" má sice otevřeno každý den, ne už tak oddělení "Státní občanství". Ve čtvrtek prý není úřední den. To už mám ovšem rudo před očima a neodpustím si poznámku, že tam dělají kulový. No jo, paní vrátná za to nemůže.
3. cesta
Opět s Lupitou v kočáru, tentokrát najisto, neobtěžuju se objíždět blok, těch 20 schodů kočár vynáším, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi paní vrazí do ruky papír a se slovy: "Poplatek 100,- korun uhraďte v 1. patře a pak s dokladem přijďte zpátky sem" nás odpálkovala zpět k výtahu. Výtahem do 1. patra, průjezd jedněmi dveřmi, druhými dveřmi, platíme, výtahem zpět do 3. patra a do fronty. U přepážky si paní odebere vše potřebné, chvilku tam cosi šuchá a pak mi oznámí, že si mám za 14 dní přijít pro osvědčení! :-O "Prosím? Za 14 dní?!?" Nezmohla jsem se na nic víc než "hm".
4. cesta
Po 14 dnech jsme s Lupitou opět zavítaly na náš starý známý úřad. I tentokrát najisto, neobtěžuju se objíždět blok, kočár vynáším, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi vlídná paní konečně vsunuje do ruky Osvědčení o státním občanství. Jsem zklamaná, je to obyč papír a ještě ke všemu formátu A5. Fakt slabý na tolik cavyků. Výtahem do přízemí, kočár snáším 20 schodů dolů, vjíždíme do druhé, bezbariérové budovy, vezmeme si čísílko, hned jsme na řadě, všechno probíhá hladce, oznámím paní za přepážkou, že bych chtěla vystavit pas dítěti a už vytahuju ze složky všechny potřebné dokumenty - osvědčení, Lupitin rodný list, fotky, vyplněný formulář, mou občanku. Ještě než to stihnu, tak mě paní přeruší slovy: "Vy jste tady asi byla před nějakou dobou, že? Ony se mezitím změnily podmínky." "To mi chcete říct, že se mám s tím kočárem zase zpátky šplhat do těch schodů?" "No můžete to klidně objet z druhé strany ulice služebním vchodem." Už ani nevím, co jsem jí řekla, ale moc přívětivé to asi nebylo. Fakt nechápu, jak může někdo doprovolně pracovat pro takovej bordel. Výsledek nového nařízení? Fotky netřeba, formulář netřeba, třeba pouze dítě. Ještěže jsem ho táhla s sebou! Jinak bych asi dost vyšilovala, podobně jako nějaký tatínek před vchodem, kterého doma asi zaúkolovali ;-) A hurá zpátky do vedlejší budovy. Kočár vynáším po schodech, tentokrát zůstáváme v přízemí, naštěstí jdeme za minutu na řadu, v kukani paní Lupitu vyfotí, já ji musím držet s prostěradlem na sobě, abych nerušila pozadí, Lupita je tam jaksi nakřivo a z boku, což totálně odporuje požadavkům uvedeným na webu MV, ptám se, jestli to není na závadu, prý u těch dětí to snad ani jinak nejde, tak se jen modlím, abych si pak po měsíci nepřišla pro pas a neřekli mi, že fotografie neodpovídá standardu.
5. cesta
Po měsíci jedeme s Lupitou vyzvednout pas. V přízemí bezbariérové budovy vezmem lísteček, hned nás volají k přepážce, pak ještě samozřejmě výtahem do 1. patra na pokladnu uhradit další poplatek 100,- korun, výtahem dolů a vlídná paní nám KONEČNĚ po téměř dvouměsíčním vyřizování dává Lupitin slavný historicky první cestovní pas s biometrickými prvky! Fotka v něm je černobílá.
Babymoon
30. květen 2008 | 01.19 | rubrika: food for thought
Tento výraz je do češtiny bohužel nejspíš nepřeložitelný jedním slovem. Vzniklo zkřížením slov baby (=dítě) a honeymoon (=svatební cesta) a označuje něco jako poslední dovolenou nastávajících rodičů před tím, než se narodí mimčo. Honem rychle stihnout to, co už pak nepůjde :-D My jsme právě na takovým babymoonu v
komentáře (2) | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x)
| přečteno: 112x
Knihovnička
27. květen 2008 | 21.25 | rubrika: na čtení
Mužíček si koupil nový objektiv a vzhledem k tomu, že se mu to pořád nějak nepozdávalo, tak fotil spousty různých testovacích fotek. Jednou z mála focených doma byla naše knihovnička, na které se díky písmenkům dobře hodnotila ostrost. Jak jsem tak na výsledný snímek koukala, přišel mi jako ideální kandidát do rubriky "na čtení a dívání" :-)
Jak na banány?
27. květen 2008 | 00.14 | rubrika: jak na to?
Nechala jsem se inspirovat článkem o smrkání u Koblihy ;-) ... nedávno přišel mužíček z práce s tím, že řešili, jak kdo loupe banán. A že byli s kolegou jediní dva z firmy, kteří ho loupou od špičky. No a vzhledem k tomu, že jsme si hodně podobní, tak jsem na tom stejně. A jak jste na tom vy?
Myslíte, že to, odkud se kdo do banánu dobývá, o něčem svědčí? O čem? ;-)
Myslíte, že to, odkud se kdo do banánu dobývá, o něčem svědčí? O čem? ;-)
Anketa
Perný víkend
26. květen 2008 | 23.35 | rubrika: lupita
Nestíhám, nestačím... číst, psát, komentovat... S přicházejícím létem je to čím dál víc našlapanější. Tak třeba na zrovna uplynuvší sobotu se snad úplně všichni domluvili, že udělají nějakou akci. To bylo naprosto neuvěřitelý, co se tady u nás všechno dělo. Muzejní noc, Mezi ploty, Rio de Riviera fesťáček, Výstaviště Open, Lužánky v Lužánkách, ohňostroje... Skoro hrozilo, že si nebudeme moct vybrat, a tak raději zůstaneme zalezlí doma. Nakonec jsme zvolili osvědčenou klasiku - grilovačku u známých na zahradě - mňam - a zakončili jsme to přece jenom ohňostrojem, který byl ovšem zatím naším největším třaskavým fiaskem. Mužíček vybral perfektní místečko na kopci v průseku lesa, ale jaksi zapomněl zjistit, odkud že to vlastně budou pouštět. Takže jsme zpoza těch stromů občas nějakou tu jiskérku zahlédli ;-) No ale večerní procházka to byla móóóc hezká :-)
To Lupita měla mnohem zajímavější program. Jela s babičkou zahradničit na venkov :-)
Nejdřív si trochu pohrála s kočkou, teda prý spíš kočka s ní... myslím, že úhybná poloha těla je dost výmluvná ;-)
Pak trošku nakrmit drůbež...
...trošku té zahradničiny podělat...
...zaslouženě a stylově posvačit...
...a samozřejmě se rozdělit s ostatními. I když tyhle potvory to nejspíš vůbec nepotřebují, protože musí být přežraný k prasknutí... od toho, jak jim tam pořád všichni něco nosí.
Chlebík je nejlepší od prostředka!
A úplně nejlepší je probrat se večer ve vaně tak, že pak mám voči jak baterky a babička se mnou, chudák, musí být do desíti vzhůru :-D
DOBROU NOC!
To Lupita měla mnohem zajímavější program. Jela s babičkou zahradničit na venkov :-)
Nejdřív si trochu pohrála s kočkou, teda prý spíš kočka s ní... myslím, že úhybná poloha těla je dost výmluvná ;-)
Pak trošku nakrmit drůbež...
...trošku té zahradničiny podělat...
...zaslouženě a stylově posvačit...
...a samozřejmě se rozdělit s ostatními. I když tyhle potvory to nejspíš vůbec nepotřebují, protože musí být přežraný k prasknutí... od toho, jak jim tam pořád všichni něco nosí.
Chlebík je nejlepší od prostředka!
A úplně nejlepší je probrat se večer ve vaně tak, že pak mám voči jak baterky a babička se mnou, chudák, musí být do desíti vzhůru :-D
DOBROU NOC!
První krok
17. květen 2008 | 17.32 | rubrika: rekonstrukce
Jak už jsem jednou zmínila, k rekonstrukci kuchyně už se odhodláváme několik let. Pořád jsme se nemohli rozhodnout, jestli se chceme stěhovat nebo raděj trochu investujeme do stávajícího, leč malého, bytu. Po několika neúspěšných pokusech o výměnu (jsme strašně zparchantělí a nic se nám nelíbí ;-) jsme se konečně rozhoupali a začali podnikat kroky směrem k nové kuchyňské lince. Tím úplně prvním byla žádost o provedení změn adresovaná Odboru bydlení na Úřadu městské části, které byt bohužel patří. Vzhledem k tomu, že chceme trošinku hýbnout vodou i plynem, nemohli jsme jinak. Doporučený dopis jsem odeslala 17.4.2008. To znamená, že dnes je to právě měsíc a samozřejmě, že je ticho po pěšině :-( Tohle opravdu nechápu. Do baráku neinvestují ani korunu a když ho chce někdo na vlastní náklady trochu zvelebit, tak dělají ofuky. Je to nejspíš hrozná práce napsat na papír něco ve smyslu "povoluje se", prdnout pod to razítko a odeslat. Myslím, že bych něco takovýho i s nadepsáním obálky zvládla za 5 minut. Mám takový pocit, že to bude na hodně dlouho. Tohle jsme tušili už dopředu, takže jsme si realizaci v kuchyňském studiu domluvili až na srpen. To je sice spousta času, ale nás taky čeká spousta práce - vyklizení, demontáž a odvoz staré linky, odstranění starého lina, odsekání obkladových kachliček, zapravení, položení nové podlahové krytiny, přesekání vody, nová elektrika, přesekání plynu, vymalování, kachličky mezi skříňkama... no a na to všechno ještě musíme vybrat materiál, uff. No jo, v téhle rubrice budu sledovat, jak se to všechno (ne)vyvíjí. Už teď z toho mám husí kůži :-(
Néééj-lééé-pšííí jééé Ronnie, no přece Ronnie...
17. květen 2008 | 15.54 | rubrika: na dívání
Mno... mám maličké zpoždění, ale on ten titul mistra světa stejně nikam neuteče :-) Takže 5. května 2008 se hrálo v Crucible Theatre v anglickém Sheffieldu finále Mistrovství světa ve snookeru, kde hrál Ronnie O´Sullivan proti Alisteru Carterovi. Takže už to bylo dopředu jasný :-D Konečné skóre: 18-8. Dóóóst dobrý! 
Byli jsme zrovna v Rakousku na lyžích, a tak bylo téměř jisté, že rozhodující semifinále a finále neuvidím. Jenže na hodně zajímavý semifinále, kdy jsme byli ještě mimo republiku, zrovna všichni z apartmánu odešli na návštěvu ke známým do vedlejšího, já musela zůstat doma s Lupitou, to dá rozum a Eurosport byl jeden z mála kanálů, který tam šly naladit, jupí 
No a finále už jsme zvládli v klídečku doma.
O události referoval dokonce i český tisk - "Je to tu: O´Sullivan dokončil hatrick titulů mistra světa" na atlase a "Angličan O´Sullivan je potřetí snookerovým králem" na idnes.
Pozápasový rozhovor s Ronniem se dá zhlédnout na stránkách BBC.
Plyšová ZOO...
15. květen 2008 | 21.29 | rubrika: lupita
...měla větší úspěch než ta opravdická. Asi se ti plyšáci přece jenom víc podobají zvířatům, jak je zná Lupita z knížek. Úplně náhodou jsme procházeli Vaňkovkou, kde až do 1.6. probíhá výstava plyšových pohyblivých hraček, malinko více tady.
Plyšák kam se podíváš...a všecko se to hýbe a dělá nejrůznější věci.
Medvědi ala Divoký Západ
Medvědi ala Indiana Jones ;-)
Lupita vypadá, že ji to vůbec nezajímá, ale ve skutečnosti se jí to moc líbilo.
Žabák bubnoval...
...opičák hrál na harmoniku...
Plyšák kam se podíváš...a všecko se to hýbe a dělá nejrůznější věci.
Medvědi ala Divoký Západ
Medvědi ala Indiana Jones ;-)
Lupita vypadá, že ji to vůbec nezajímá, ale ve skutečnosti se jí to moc líbilo.
Žabák bubnoval...
...opičák hrál na harmoniku...
...šimpanz rajtoval na oslovi! :-D
Výročí
14. květen 2008 | 21.50 | rubrika: city life
Včera jsme měli výročí svatby. Moc si teda na nějaký oslavy nepotrpíme a navíc jsme si nedomluvili žádný hlídání, takže jsme po uspání Lupity tradičně zasedli každej ke svýmu počítači a "slavili". Původně jsme mysleli, že vezmeme chůvičku a zkusíme na chvilku zajít do restaurace ob barák, aspoň bychom konečně vyzkoušeli, kam až sahá její signál. Jenže večerní lenost nakonec zvítězila. Zhruba kolem deváté zmizel mužíček v kuchyni a vrátil se s miskama plnýma jahod se šlehačkou! Mňam! Zhruba kolem desáté jsem zmizela v kuchyni já a vrátila jsem se se dvěma jahodovýma margaritama. Mňam! Pravda, trošku experiment, obvykle míváme normální, ale že byla ta speciální příležitost... Slušná oslavička! Pořádnej odvaz :-D
Náhradní cachtání
12. květen 2008 | 23.05 | rubrika: city life
Kvůli naší jarní lyžovačce jsme zameškaly jednu hodinu plavání, a tak jsme si ji dnes byly nahradit. Systém nám vyhodil možnost náhrady v jiném bazénu, než kam chodíme obvykle, a vzhledem k tomu, že se jednalo o relativně nedávno postavený bazén (zahájení provozu v roce 2005) kde jsem ještě nebyla, moc jsme neváhaly. Většina těch batolecích koupáníček se odehrává v relaxačních bazéncích sousedících s klasickými krytými plavečáky. Ani tady tomu nebylo jinak, ale přesto to bylo úplně jiný kafe. Je to tam totiž všechno úplně nový! Balada! Nádhera! Člověk nemá hned po příchodu pocit, že se tam musí něčím zákonitě nakazit. Tradičně míváme cachtáníčka v areálu našeho největšího městského bazénu, kde je krytá padesátka. Je fakt, že velikost je to úctyhodná, jenže bazén už má leccos za sebou, otevřen byl někdy začátkem 70. let, nějaké zásadnější rekonstrukce se asi jen tak nedočká :-( a tak je to tam prostě fuj. A když ještě v hromadné otevřené sprše vidíte ženskou, která si tam takovým tím pilníkem na nohy oškrabává starou kůži z pat, tak se vám fakt zvedá kufr. Škoda, že kousek od ní visí cedule s nápisem: "Zákaz holení a depilace". No jo, je fakt, že o broušení noh se tam nic nepíše. Někteří lidi jsou fakt magoři.
Jak říkám... velikost úctyhodná...
...už je to ale dost historický monument :-(
V náhradním vířivkovém teploučkém bazénku Lupiťajs vyfasovala nafukovací rukávky ve tvaru bonbónů Besipek a plavala ÚPLNĚ SAMA. To jsem valila voči. Maximální počet batolat na hodině je 6, takže naprostá pohoda, žádné nekonečné čekání na skluzavku. Akorát mi tam jaksi chyběly ty jedny ruce navíc, takže jsem nezvládla vytáhnout foťák a hezky to všechno zvěčnit. Tudíž jsem si na http://www.izolas.cz vypůjčila pár povedených foteček, vzhledem k tomu, že jen a jen chválím, tak to snad nebude až tak vadit ;-)
Krásně to vypadá už z venku...
... no a vevnitř to pak taky nemá chybu.
Tak takovouhle idylku s výhledem na město bych si nechala líbit!
Jedno foto jsme přece jen ukořistily. Lupita teď totiž miluje schodečky, rantlíčky a obrubničky všeho druhu, vydrží na ně a z nich hopat i několik minut v kuse :-)
Jak říkám... velikost úctyhodná...
...už je to ale dost historický monument :-(
V náhradním vířivkovém teploučkém bazénku Lupiťajs vyfasovala nafukovací rukávky ve tvaru bonbónů Besipek a plavala ÚPLNĚ SAMA. To jsem valila voči. Maximální počet batolat na hodině je 6, takže naprostá pohoda, žádné nekonečné čekání na skluzavku. Akorát mi tam jaksi chyběly ty jedny ruce navíc, takže jsem nezvládla vytáhnout foťák a hezky to všechno zvěčnit. Tudíž jsem si na http://www.izolas.cz vypůjčila pár povedených foteček, vzhledem k tomu, že jen a jen chválím, tak to snad nebude až tak vadit ;-)
Krásně to vypadá už z venku...
... no a vevnitř to pak taky nemá chybu.
Tak takovouhle idylku s výhledem na město bych si nechala líbit!
Jedno foto jsme přece jen ukořistily. Lupita teď totiž miluje schodečky, rantlíčky a obrubničky všeho druhu, vydrží na ně a z nich hopat i několik minut v kuse :-)
Na pískovišti za 160,- Kč
11. květen 2008 | 22.45 | rubrika: city life
Naše ZOO je fakt tragická. Naposledy jsme tam byli tak před dvěma lety, ještě bez mimánka, já navíc po dlouhé době, a tak mi to tam přišlo celkem fajn. Většinou lidi nadávají na to, že se tam člověk hrozně nachodí a kde nic, tu nic. A mně zas přišlo, že je to prostě super místo na strávení celého dne, člověk se tam hezky projde a pokouká. Jenže teď musím dát za pravdu spíš té početné skupině skeptiků. Zahrada navíc momentálně prochází jakousi rekonstrukcí, takže jsou některé cesty rozkopané a tím pádem se musí všechno zdlouhavě obcházet, a to po cestách, ze kterých není vidět vůbec nic. Kočár jsme tlačili víceméně pořád do kopce, což by až tak nevadilo, kdybychom aspoň občas viděli nějaké to zvíře. Respektive velmi občas jsme nějaké viděli.
V relativně novém a moc hezkém výběhu tygrů žádný kočičky nebyly, neb chrundily uvnitř pavilonu. Opice, na které jsme spoléhali, se zrovna cpaly, takže vůbec nebyly aktivní. Bobři byli zalezlí, lachtani chrupčili, vlci kanadští byli ukrytí někde ve svém rozlehlém výběhu, takže jsme neviděli ani jednoho. Aspoň že se podařilo zahlédnout nějaké ty sovy a papoušky, pipiny se Lupitě stejně líbí nejvíc.
Hodně fajn ale byla dětská zoo s kůzlatama, želvama, morčatama, prolízačkama a hlavně...
...pískovištěm. Ano, to Lupitu zaujalo 100% nejvíc. Mohli jsme jít za barák a každý z nás by ušetřil 80 kaček :-D
Kasuár na Lupitu koukal z několika centimetrů, naštěstí zpoza skla. Jinak je to teda dost šílený zvíře, takovej mutant ;-) Ale do spárů bych se mu dostat nechtěla.
V tropickém království měli - mimo jiné malinký krokodýlky...
...a pak taky obří piraně. Vypadají ale celkem mírumilovně ;-)
Žirafy a zebry naštěstí nezklamaly, ale nějak se je nepodařilo zachytit :-(
No a než jsme se doštrachali k momentálně největší atrakci - výběhu ledních medvědů se dvěma novými medvíďaty - tak už pavilon zavřeli a ani tam nemělo cenu chodit :-(
Na závěr jsme aspoň téměř u východu "ulovili" naparujícího se páva, ale fotografa málem vyvedla ochranka v poutech, prý že se pohybuje na cestě, která není přístupná veřejnosti. Je to holt nebezpečná práce :-D
V relativně novém a moc hezkém výběhu tygrů žádný kočičky nebyly, neb chrundily uvnitř pavilonu. Opice, na které jsme spoléhali, se zrovna cpaly, takže vůbec nebyly aktivní. Bobři byli zalezlí, lachtani chrupčili, vlci kanadští byli ukrytí někde ve svém rozlehlém výběhu, takže jsme neviděli ani jednoho. Aspoň že se podařilo zahlédnout nějaké ty sovy a papoušky, pipiny se Lupitě stejně líbí nejvíc.
Hodně fajn ale byla dětská zoo s kůzlatama, želvama, morčatama, prolízačkama a hlavně...
...pískovištěm. Ano, to Lupitu zaujalo 100% nejvíc. Mohli jsme jít za barák a každý z nás by ušetřil 80 kaček :-D
Kasuár na Lupitu koukal z několika centimetrů, naštěstí zpoza skla. Jinak je to teda dost šílený zvíře, takovej mutant ;-) Ale do spárů bych se mu dostat nechtěla.
V tropickém království měli - mimo jiné malinký krokodýlky...
...a pak taky obří piraně. Vypadají ale celkem mírumilovně ;-)
Žirafy a zebry naštěstí nezklamaly, ale nějak se je nepodařilo zachytit :-(
No a než jsme se doštrachali k momentálně největší atrakci - výběhu ledních medvědů se dvěma novými medvíďaty - tak už pavilon zavřeli a ani tam nemělo cenu chodit :-(
Na závěr jsme aspoň téměř u východu "ulovili" naparujícího se páva, ale fotografa málem vyvedla ochranka v poutech, prý že se pohybuje na cestě, která není přístupná veřejnosti. Je to holt nebezpečná práce :-D
Hrádečky na Pálavě
10. květen 2008 | 21.54 | rubrika: cesty necesty
Začali jsme trénovat na velkou dovolenou. Mužíček by určitě dodal, že "lehce", já bych to spíš popsala jako "na plný pecky" ;-) Vyrazili jsme na Pálavu, kde jsem já ostuda ještě nikdy nebyla, přestože to máme téměř za rohem. Pro Lupitku to byl rovněž trénink na dovolenou, a to výdrže v krosničce. Zatím měla za sebou jen kratší úseky, ale celodeňák žádný. A když už trénink, tak se vším všudy, to znamená i s hromadnou přepravou na místo. Cesta busem proběhla nad očekávání hladce, Lupitě se na klíně moc líbilo, sledovala, jak jí slunko dělá na ručičce stínový tečky a moc se divila, že nejsou i z druhé strany. Vystoupili jsme u obce Perná, mírně si zakufrovali, ale pak už přes Horní Věstonice nabrali ten správný směr. Měli jsme v plánu dělat přestávky v případě, že Lupita usne, aby jí nemusela klimbat hlava někde do boku. K tomu ale nakonec nedošlo, spala tam sice podivně zaklíněná, ještě navíc podivně vypodložená nafukovacím nákrčníkem, ale vcelku v pohodě. Tak jsme ani nezastavovali. Naštěstí, protože jinak by nám definitivně ujel autobus zpátky domů. Pořád jsme hnali do kopce, funěla jsem o 106, takže ani moc nevím, co bylo kolem ;-) Cesta to byla opravdu naplánovaná téměř na minuty, odjezdový Mikulov už jsme bohužel jenom prosvištěli směrem k nádraží, nebyl čas ani na zmrzku. Příště. Mužíček pak večer při upravování fotek poznamenal: "To je drsný, s tím děckem si neodpočineš ani na těch odpočinkových místech. To kolem něho pořád musíš lítat jak pako a pak už je zase načase jít." Jo, jo, pravdu měl! :-D A tak je to pořád. Už dlouho mě nic tak nebolelo, jak druhej den ráno celý tělo. Dokonce ani po tom třídenním lyžování po dvouleté přestávce to nebylo tak hrozný. No ale bylo tam krásně, Lupita byla spokojená a to je hlavní. Vzhůru na pořádnou chodící dovolenou!
Vyrážíme a Lupita vypadá jako tajný agent v přestrojení za slavného lovce Pampaliniho.
Na Dívčích hradech jsme dali obědovou přestávku. Lupita měla pročůraný gaťata naskrz, takže jsme ještě museli komplet převlíkat, veselo.
Jeden z mála okamžiků, kdy nebyli kolem lidi. Jinak to tam bylo fakt jak na Václaváku :-(
Sirotčí hrádek
Tajný agent poodhalil svou identitu.
Vyrážíme a Lupita vypadá jako tajný agent v přestrojení za slavného lovce Pampaliniho.
Na Dívčích hradech jsme dali obědovou přestávku. Lupita měla pročůraný gaťata naskrz, takže jsme ještě museli komplet převlíkat, veselo.
Jeden z mála okamžiků, kdy nebyli kolem lidi. Jinak to tam bylo fakt jak na Václaváku :-(
Sirotčí hrádek
Tajný agent poodhalil svou identitu.
Hledá se klóbrc
8. květen 2008 | 22.07 | rubrika: lupita
Tak jsme naznali, že se po tom uklízení trošku rozptýlíme a vyrazili jsme aspoň na kočárovou procházku. Cílem byl nějaký podnik v okolí, který má pokud možno pískoviště na zahrádce nebo aspoň nějaký prostor, kde by se mohla Lupita nerušeně pohybovat. Mířili jsme cíleně a místečko nás nezklamalo. Pískoviště bylo téměř luxusní. A výběr pivíček jakbysmet - 11 Bernard, 12 Plzeň, 13 Svijany. Tak jsme to všechno okusili a jak nemáme dostatečný cvik a výdrž, cestou zpět jsme kočár tlačili oba a byli jsme rádi, že ho máme ;-) Jenže jsme se asi dostatečně nevěnovali řízení a následky jsme zjistili až doma. Lupitin úžasný sekáčový klobouček už není mezi námi. A to i přesto, že se ho táta pokoušel obětavě hledat. Ach jo, a to jí tak slušel.
Na písku je to fakt mílius. Sedí a sype na sebe písek. Ten je pak tím pádem doma všude.
Nahoru to občas ještě potřebuje trochu té pomocné ruky... ;-)
...ale na houpačku už si to klidně troufá samo.
Na písku je to fakt mílius. Sedí a sype na sebe písek. Ten je pak tím pádem doma všude.
Nahoru to občas ještě potřebuje trochu té pomocné ruky... ;-)
...ale na houpačku už si to klidně troufá samo.
Vakuuju, vakuuješ, vakuujem
8. květen 2008 | 18.31 | rubrika: city life
Svátek práce jsme proflákali na horách, takže aspoň to osvobození jsme oslavili robotou. No až zas tak strašný to nebylo, spíš jsme jen konečně odstranili všechny zimní věci z dohledu. Na to jsme museli počkat až do příjezdu z hor. Všechno jsme to nacpali do vymoženosti, kterou jsme objevili loni a nedáme na ni dopustit. Vzhledem k tomu, že náš největší úložný protor se nachází pod manželským dvojlůžkem, tak není divu. Takže... vakuové vaky, díky, že existujete, jste super :-) Nejdřív jsem k nim byla skeptická kvůli funkci celkově, pak mi zase přišlo, že komu se bude chtít pořád vytahovat vysavač a odsávat to, ale teď zpětně musím konstatovat, že fungují báječně a je to fakt hrozně rychlý. Po předchozím varování kohosi, kdo na nich údajně zničil vysavač, děláme při odsávání přestávečky a k žádné nehodě prozatím nikdy nedošlo. Už mám objednanou další sadu, jupííí. Většinu MÉ skříně totiž okupují Lupitiny oblečky z doby, kdy byla ještě nehybné robátko. Přestože jsem kupovala opravdu hodně málo věcí, přecejen už se nám jich hezká řádka naskládala. To jsou furt nějaký babičky, tetičky, sekáčky a mimiaukcičky :-D A tak se hrozně těším, až to všechno naskládám do pytle a udělám z toho úhlednou pestrobarevnou placičku (s převládající růžovou, samozřejmě :-) A tak nakonec vzkaz všem skeptikům ohledně úložných vaku-packů - běžte do nich, jsou super! (pozn. na konec: ne, opravdu nejsem dealerka ani prodejce ;-)
Konečně na lyžích!
7. květen 2008 | 23.46 | rubrika: cesty necesty
Po loňské vypuštěné sezóně jsme se letos rozhodli vyrazit na ledovec v květnu, kdy už bude dole v údolí hezky a Lupita tam bude moct šmejdit po venku. Taky to byla první zkouška cestování autem na delší vzdálenost, to jako víc jak 3 hodiny. Po neblahých zkušenostech známých, kteří s ročním dítětem vyrazili na konec Rakouska přes noc (v bláhovém tušení, že dítě noc prospí a cesta tak bude naprosto hladká... Nebyla, mimi se po 2 hodinách vzbudilo... v nepohodlné autosedačce není divu... nechápalo, kde je, všude kolem tma, a tak řvalo a řvalo a řvalo), jsme se v klídečku vypravili ráno až kolem 10. Vzhledem k tomu, že jsme s sebou vezli babičku jakožto babysittera na plný úvazek, většinu cestu si vzadu četly a nebo kreslily na magickou tabulku (opět potvrzuju, že je to super věc!) a nebyl problém. Jen když Lupitě jaksi nešlo zabrat a za hranicema jsme museli zastavit a já najít na dně tašky zahrabošený dudlík, který normálně používáme jenom na večerní spaní. Tentokrát jsme ale naznali, že to nebudeme hrotit a tak Lupiťajs dudala skoro celou cestu. Jinak ale těch 9 hodin zvládla bezvadně - včetně 2 stojacích kolon a 2 odpočivadel s dětským hřištěm, který jsme samozřejmě minuli ;-)
Tři dny lyžování, počasí všeho druhu (sníh, mlha, vítr, jasno, slunečno), sněhu víc než v lednu, paráda.
Aspoň takhle musely nohy občas odpočívat. Jinak jsou tam totiž většinou kotvy a tak to byl - hlavně na moje kašovitý nohy - celkem záhul.
A tady se procházela Lupitka.
A protože je to děvče pracovité, tak se tam hned chopila smetáku, že jim tam ten rakouskej čurbes uklidí :-)
Tři dny lyžování, počasí všeho druhu (sníh, mlha, vítr, jasno, slunečno), sněhu víc než v lednu, paráda.
Aspoň takhle musely nohy občas odpočívat. Jinak jsou tam totiž většinou kotvy a tak to byl - hlavně na moje kašovitý nohy - celkem záhul.
A tady se procházela Lupitka.
A protože je to děvče pracovité, tak se tam hned chopila smetáku, že jim tam ten rakouskej čurbes uklidí :-)
Dubnová megavýprava na Lego
7. květen 2008 | 22.32 | rubrika: lupita
Tak ještě náš už trošku starší příspěvek na téma Lego výstava :-) Vyrazily jsme na takovou menší dámsko jízdu (3+3), věkově spřízněné trojice. I s golfáčema jsme sice mezi vitrínkama zabíraly celkem dost místa, ale zrovna nebylo naštěší nějak moc nabito, takže se to dalo. Lupitě se stejně nevíc líbilo, že mi mohla po tak dlouhé ploše zdrhat a schovávat se za exponáty :-)
V téhle vitrínce byl takový zmenšený svět našich holčiček - dětské hřiště s houpačkama, klouzačkama, kolotočema a všema těma ostatníma blbinkama.
Lupita se zapojila mezi pány kluky a jala se rozebírat pracně vystavěné dílko jednoho z nich. Chlapec byl naštěstí velice tolerantní a trpělivý.
Pak už ale jako hodná holčička aspoň vzorně zapózovala. Tááák se to má dělat!
Úspěšnou akci jsme zakončily ve vždy úspěšné nedaleké baby-kavárně. Děvčata se ládovala, mámy taky. Medovníku a laté prostě nikdy neodoláme. Navíc je to jedno z mála míst, kde si to občas i můžeme vychutnat. To v případě, že se v prostoru nenacházejí nějaké příliš agresivní nebo přespříliš aktivní děti. Jinak si totiž holky fakt moc hezky hrajou, pohodička.
V téhle vitrínce byl takový zmenšený svět našich holčiček - dětské hřiště s houpačkama, klouzačkama, kolotočema a všema těma ostatníma blbinkama.
Lupita se zapojila mezi pány kluky a jala se rozebírat pracně vystavěné dílko jednoho z nich. Chlapec byl naštěstí velice tolerantní a trpělivý.
Pak už ale jako hodná holčička aspoň vzorně zapózovala. Tááák se to má dělat!
Úspěšnou akci jsme zakončily ve vždy úspěšné nedaleké baby-kavárně. Děvčata se ládovala, mámy taky. Medovníku a laté prostě nikdy neodoláme. Navíc je to jedno z mála míst, kde si to občas i můžeme vychutnat. To v případě, že se v prostoru nenacházejí nějaké příliš agresivní nebo přespříliš aktivní děti. Jinak si totiž holky fakt moc hezky hrajou, pohodička.