To bylo tak... Lupita dudlala asi do svých třech měsíců věku (naštěstí, protože to byly taky měsíce naprosto nejhorší), pak jednoho krásného dne dudlík vyplivla a už ho odmítala vcucnout zpátky. Až pak někdy v 10 měsících... cituju ze svých tehdejších poznámek ;-)... "No ale taky je nutný poznamenat, že od toho 30.10., kdy si našla večer mezi hračkama dudlík, šupla si ho do pusy a byla spokojená jak želva, už je to naše každodenní praxe. Večer už většinou mrčívá, ale takhle byla mílius, tak jsme se rozhodli jí ho nebrat. Přes den teda usíná taky s dudlíkem v puse."
No a to byla asi ta základní chyba. I když... no zkrátka jsme měli - co se jejího spaní týče - klid. Usnula v pohodě i kdekoliv na návštěvě, v neznámým prostředí, sama potmě ve stanu, pohoda. Žádný pohádky, žádný držení za ruku, klid. Na dudlík se navíc vždycky úplně moc těšila. Večer nám vždycky vyjmenovávala všechny potřebnosti, který jí musíme do pokojíčku snést - nočník, ubrousky, pitíčko a dudyna.
Když se měl narodit Frída, tak jsme měli plán, že se jakože dudlík dá miminku. Jenže jsme ho jaksi neuskutečnili včas a pak už začalo miminko řvát a to jsme jaksi neměli sílu poslouchat dvě vřeštící děti, který nemůžou usnout. Takže se odnaučování odsunulo na neurčito.
Dalším termínem mělo být 21. září, na které je Lupita objednaná na kontrolu k zubařce, po pěkně dlouhé době. A tak jsme jí začali vysvětlovat, že jí dudlík paní zubařka určitě zatrhne, protože to kazí zuby a budeme ho muset vyhodit do popelnice. Duševně jsme ji tak připravovali na posledních pár dní s jejím milovaným "dundou" ;-)
No a o víkendu spal po obědě v pokojíčku Míša, tak jsme ho tam nechtěli rušit, a že si Lupita lehne do postele ke mně. Samozřejmě začala žebronit o dudlík, mně se jednak nechtělo vstávat a pak jsem si taky říkala, že jde o celkem dobrou příležitost to zkusit. Zadařilo se. Usnula jsem dřív než Lupita ;-), takže bylo po dudlíku. A večer že to teda vyzkouším taky, když už. Opět to slovo několikrát padlo, ale zkrátka jsem řekla, že dudlík už není, že je špatnej na zuby a tak velký holky už ho nenosí. Což do ní s drobnými úpravami valím teď každý - už třetí - den. A zatím jsem až překvapená, jak to jde. Čekala jsem příšerný scény, i jsem o takových slyšela od známých, co se dudlíku zbavovali takhle pozdě, ale zatím nic. Sice trochu mrčí, většinou se musím do pokoje 2x až 3x ještě vrátit, napije se, polechtá mě a dobrý. Ufff! Snad nás nečeká ještě nějaký dramatický zlom.
červen 2009