Slečna fotografka

Lupita dostala od dědy foťák. Jen tak... prostě dostala foťák. Vzhledem k tomu, že by mě nikdy nenapadlo jí foťák v tomhle věku pořizovat, tak jsem vůbec netušila, že něco jako dětský foťáky existuje. Je to celkem srandovní, fakt extrémně primitivní :-) I tak kolem toho bylo slušný čoromoro, protože se jí dostal do ruky kolem oběda, tzn. v době, kdy je už celkem protivná/unavená, ve školce se z toho vyspí, o víkendech, když je doma, musíme zkrátka počkat, až to zase přejde a nakopne se, protože to nějaký spaní bohužel nehrozí. Takže jsme si všichni samozřejmě vyslechli: "Mně to nejde", "Já tam nic nevidím", "To nefunguje", "To nic nevyfotilo" a k tomu spoustu řevu, dupání nožičkou a vzteklých "NE" jakožto reakce na nabídku pomoci ;-) Displej má sice foťáček dost mizernej, ale hrubý obrysy se tam rozlišit dají. Většinou byl problém v tom, že si jako objekt zájmu vybrala úplnou blbost a k té se ještě postavila na vzdálenost 5 cm. Viz IKEA tabule hned v první řadě. To její vztekání fakt nesnáším, a protože to má nejspíš po mně, tak hned vypěním a foťák dvakrát putoval na nedostupný místo, naštěstí jsem se udržela a nemrskla s ním o zem ;-) A takhle nakonec dopadla první zkušební série:

Se zacílením táty nejspíš pomáhala teta, protože "celkem slušná fotka" řekla bych. A ona zmíněná tabule.

U dědy na chodbě mají "úžasný" zábradlí.

A ten chodník před barákem!

Příroda sice ještě trochu spí, ale zdokumentovat se to musí.

Časté objekty (teď už nejen) otázek: pravděpodobně část naší SPZ a dopravní značka. Uhodnete jaká? Za prémiové body ;-)

Ale pozor, když dostatečně dlouho zapózuju a sama se nastavím objektivu, tak se dokonce i objevím na fotce! Jupí!

Úlovky z OBI, pouze fotografické.

I teta se strejdou a posléze i brácha zapózovali, byli ale líní ohnout hřbety a takhle to dopadlo.

Očividně není až tak problém fotit něco, co je nahoře. Slušná dokumentární.