Nekuřácký salónek byl pro nás naprosto perfektním prostorem, protože se v jeho zadní části nacházel dětský koutek oddělený prosklennou stěnou! Zkrátka ideální. Děťátka tam byla jako v akváriu, pod dohledem, ale jinak o nich moc vědět nebylo, zvuková izolace dokonalá :-) A navíc byli všichni fakt moc hodní. Zalezli si do akvárka a nebylo o nich vědět. Žádné spory, žádné hádky, žádné bitky, žádný křik - skoro až neuvěřitelné :-O
Jenom Lupita to samozřejmě musela "prudit" a s přestávkami z koutku odbíhala, aby nám sdělila vše důležité a povymrčovala si, co všechno chce a nechce jíst. Doma momentálně frčí v podstatě jediná věc - sýr s držátkem (takový ten Kidyboo na tyčce jak lízátko). Jinak do ní nedostaneme téměř nic. Nezoufám, hlady určitě nepojde. V hospodě si ale moc vybírat nemohla. Nabízeným guláškem pohrdla (pravda, byl poněkud ostřejší), a tak se aspoň nacpala kyselýma okurkama ;-) Doufám, že tohle nebude číst žádný militantní zastánce dětské racionální stravy, jinak u nás zítra zvoní sociálka :-D Jinak ale byla spokojená, o čemž nejlépe svědčí fakt, že jsme odjížděli až o půl desáté (večer), v autě mi celou cestu zpívala (rozuměj nutila mě zpívat to, co uznala za vhodné) a doma si ještě párkrát poskládala puzzle. Až mi ji bylo skoro líto dávat do postele :-)
Mužíček se na akci ještě zdržel, protože tam nechtěl nechat novo-otce téměř samotného a nakonec se mu to téměř stalo osudným. Domů dojel naprosto v pohodě s tím, že se mu trochu motá hlava. Ráno už mu pak bylo "trochu blbě" a když se ze záchodu ozvaly dvě tupé rány, zpanikařila jsem. Naše nejmenší místnost v bytě je opravdu prťavá (cca 1 x 1,5 m) a co je úplně nejvtipnější, že se dveře otvírají dovnitř!!! Nechápu, že něco takovýho mohli vůbec zkolaudovat. Už se nám několikrát stalo, že tělnatější návštěva měla potíže se tam vůbec dostat, protože je ještě navíc nutné se protáhnout kolem trubek topení. Zrovna minulý týden se mě kamarádka ptala, jak se tam hodlám za pár měsíců s tím břichem soukat. Ale co si tak vzpomínám z minula, nebylo to tak hrozný, nejspíš proto, že už mám prostě fígly, jak na to. Nicméně zpátky k mužíčkovi. Ozvaly se dvě tupé rány a já se rozběhla oním směrem. Zabrala jsem za kliku a dveře se posunuly asi tak o centimetr. Volám, křičím, hulákám, začínám být nepříčetná, za dveřma totální ticho a já vůbec nevím, co se tam stalo. Hlavou mi v těch pár sekundách samozřejmě proběhlo milión šest věcí, co udělám, jenže s odstupem času musím uznat, že by mi žádná z nich nebyla nic platná. Dveře se mi nakonec asi tak po 20 nekonečných vteřinách podařilo odtlačit na vzdálenost, kterou jsem aspoň prostrčila hlavu a vyděla tam sesutého nereagujícího mužíčka, nicméně vypadal, že je v jednom kuse. Navíc začal po dalších asi 15 příšerně dlouhých sekundách komunikovat a zvedl se s tím, že se mu hrozně zamotala hlava a všechno kolem hučelo. Pak už byl úplně v pohodě, prý se potřeboval restartovat natvrdo. No teď už mi to přijde jako hodně vtipná historka, ale v té půlminutě by se ve mě krve nedořezal, brrrrr. Musíme si na ty mrchy pořídit obří sekyru a motorovou pilu :-D