Vánoční večírek - úvod

Mužíčkova firma každoročně pořádá vánoční večírek, a to v celkem "posh" stylu. Pro nás to znamená jednou za rok vytáhnout ze skříně "svatební" oblečky. V případě mužíčka doslova. I když.... letos už to bylo vlastně podruhé, protože jsme byli začátkem roku neplánovaně na plese. Já si ale musela obstarat oblečky nové, z čehož jsem měla celkem hlavu. Na posledním večírku jsem byla v 9. měsíci těhotenství, takže jsem se tam jenom tak jaksi velrybyla po sedačkách v čemsi příšerném doma spíchnutém. Letos to ještě není tak hrozné, ale na své normální oblečení už musím nějakých těch pár týdnů zapomenout. Naštěstí se zadařilo a ani to nebylo moc traumatizující ;-)

Firma má odnože na třech různých místech, a proto se večírek vždycky koná na nějaké neutrální půdě, letos opět v lednickém hotelu. Určitě jsou i hezčí a nápaditější místa, ale je to tam celkem příjemné a útulné.

Lupitu se nám na poslední chvíli podařilo umístit u babičky, protože jak už to tak bývá, když člověk něco nejvíc potřebuje, nastanou komplikace. Už jsme dokonce uvažovali, že bychom ji vzali s sebou, což by nemusel být až takový problém, když bychom přibalili i chůvičky-vysílačky. Už když jsem Lupitu vezla pátečním dopoledním Brnem k babičce, obvyklá 20-minutová cesta se protáhla na víc jak dvojnásobek. To ale ještě nebylo nic proti tomu, jak jsem potom po páté večer cestovala do firmy, kde jsme měli přesednout na připravený autobus. Při normálním provozu je to cesta tak na 10-12 minut, mapy.cz dokonce udávají pouhých 8 minut! Tentokrát jsem strhala všechny rekordy, protože mi cesta zabrala přesně hodinu!!! Z toho jsem se jednu chvíli dokonce celých 10 minut vůbec nepohla z místa, příšerný. Několikrát se stalo, že se při rozsvícení zelené na semaforu auta ani o jedno neposunula. Nebylo kam. Děs-běs. Jedinou výhodu to mělo v tom, že jsem si doma nestačila nalakovat nehty, takže jsem to v pohodě zvládla za volantem - teda spíš na volantu :-D Hlemýždím tempem jsem na místo určení dorazila, když už byl autobus nastartovaný a čekalo se jenom na mě, uff.

Zhruba půlhodinku jsme pak měli na hotelu na převlečení a nachystání, což mi připravilo další pořádný šok. Při rozbalování tašky jsem zjistila, že jsem v tom všem domácím spěchu a chvatu nechala doma na stole veškeré svoje šminky. Naprosto všechno :-O Já, která se maluju, i když jdu se smetím :-D Nééé, tak to zas přeháním, ale vzhledem k ne příliš dokonalé pleti na sebe nějaký ten make-up prostě napatlat musím. Stát se to před pár lety, tak se nejspíš sbalím a jedu domů a nebo aspoň zůstanu zalezlá na pokoji ;-) Tentokrát mi to kupodivu ani nepřišlo jako taková tragédie, spíš úsměvná historka na blog :-) Mužíček se šel pro jistotu zeptat na recepci, jestli tam třeba náhodou něco neprodávají.... a ejhle! Nějaká nešťastnice tam kdysi zapomněla svou kosmetickou taštičku a hodný pan recepční nám ji zapůjčil. Sice v ní byly naprosto jiné věci, než jsem potřebovala (a taky v dost zoufalém stavu ;-), ale řasenka bodla. Tímto bych chtěla neznámé poděkovat!