Jde o počin mladé autorky (ročník narození 1982), který je psaný zajímavě strohým stylem - krátké, gramaticky hodně jednoduché věty - což mi zrovna hodně sedlo (poté, co jsem se babrala v litániích Argentince Cortázara). Tento styl teda místy působí až dost naivně, čert ví, jestli to byl záměr ;-) Autorka za knihu dostala Cenu Jiřího Ortena 2008, ale nejrůznější recenze, co jsem si na webu přečetla, se v názorech na ni dost rozcházejí. Někdo ji označuje za naprosto zbytečnou, co si žádné ocenění rozhodně nezaslouží, jiný za průměrnou, jejíž napsání bude autorku v budoucnu určitě mrzet a další zase za zajímavou, originální a mimořádnou, která "má významnou a nejen literární, ale i lidskou hodnotu".
Já se omezím na to, že se mi knížka maximálně dobře četla a těšila jsem se na každý další dějový posun. Popisuje celá desetiletí života příslušníků dvou rodin postupně založených jedním otcem - tzn. plus 2 manželky, 4 dcery a spousta dalších vedlejších postav v podobě kamarádů, milenek, boyfriendů a zvířat. Je pravda, že v jednoduchých větách autorka neustále šermuje jmény postav a člověk se v nich může rychle ztratit. Hlavní hrdinové jsou vykresleni poměrně jednoduše, žádné velké rozpitvávání, v podstatě se stále dokola opakuje jejich jeden hlavní rys, abychom na něj náhodou nezapomněli ;-) Celé se to v podstatě týká toho, jak si všichni členové jedné rodiny žijí svým vlastním životem, před sebou navzájem se jaksi divně ostýchají vyjadřovat své city a pocity, takže se v tom každý babrá sám a nijak spolu nejsou schopni komunikovat. A to ani na té nejjednodušší úrovni, kterou je třeba na dovolené večeře v restauraci.Knížka je rozdělená do tří hlavních částí - v první se s různými odbočkami představují jednotlivé osoby, ve druhé část z nich odjíždí na týdenní dovolenou k moři a třetí část nazvaná "Zbytky životů" v krátkosti shrnuje u dospělých následný běh života až do jeho úplného konce, u dětí pak do dospělého věku.
Nevím teda, jestli je to momentálně mou rozhašenou hormonální hladinou, ale dokonce jsem si i několikrát brekla. To třeba při popisu jedné z dcer, která je stylizovaná do role "té nešťastné, smutné, asociální". Nikdo jí nerozumí, ani ona sama sobě a veškeré problémy mezi ostatními členy rodiny samozřejmě přisuzuje své vině. Viz následující ukázka, s drobnou hádankou - jakpak se to chůdě asi tak jmenuje?
Je to útloučká knížka tak max. na 3-4 dny, takže pokud se vám dostane do rukou, běžte do ní.
Petra Soukupová: K moři, Host, 2007, 204 stran