Ráno jsem se teda vzbudila s příšernou rýmou, navíc jsem měla v plánu vyřídit ještě spoustu věcí, protože se jednak čas krátí a Lupita navíc zůstala u babičky, což je jedinečná příležitost k běhání (nejen) po úřadech :-( S nadcházejícím večerem mi teda fakt nebylo nejlíp a mužíček mě taky přivítal patřičně "povzbudivou" větou "jak to, prosim tě, vypadáš?" :-D Je fakt, že jako sentinel už funím i bez toho totálně zacpanýho nosu. Nejdřív jsme zamířili do hospůdky, ve které jsme ještě nikdy nebyli a kde dokonce inzerují samovýčep. A navíc přece vůbec není daleko. Jojo, jen kdybychom vlastně věděli, kde přesně je. Na tom dalším rohu už to určitě musí být. No tak bylo to až asi na dalším čtvrtým, ale ani jsme to tam nezkoušeli, protože už z ulice bylo zřejmé, že to tam totálně praská ve švech, zahrádka přecpaná, uvnitř spousta stojících, jak v nějakým anglickým pubu. To nás teda fakt dostali. Vracíme se zpátky, míjíme menší podnik, kde mají ale Gambrinus a rozhodně ne plno, panuje tam klídek. O dalších asi 30 metrů dál svítí vývěska námi hledané značky piva. "Zahrádka" před hospodou čítá jeden (samozřejmě plný) stůl. Nevypadá to moc nadějně. Ukazuje se, že nejde o hospodu, ale o regulérní pizzérii a navíc se na nás usmálo štěstí v podobě jednoho volného pidistolečku pro dva. Místečko je to moc příjemné, obsluha rovněž... až na ty všudypřítomné neúnavné huliče, blééé.
A tihle krasavci nám přistáli na stole.
Vzhledem k tomu, že se náš stolek nacházel v podstatě ve vstupní uličce a hned za ním byl bar, měli jsme dokonalý přehled o příchozích (následně hned odchozích ;-) a jejich přáních. Samozřejmě, že si všichni chtěli sednout. A odcházeli s nepořízenou. Dveře se tam netrhly. Za bar kulili jednu bečku za druhou. Jak se ale ukázalo, ne všechny obsahovaly zelené pivko. Ti, kteří se do hospůdky dostavili kolem osmé, mířili k baru s jedinou otázkou: "Máte ještě zelený pivo?" Volné místo už nebyla priorita. Paní barmanky s omluvnými úsměvy vrtěly hlavami a zklamaní hosté hned podnik opouštěli. Musím teda říct, že bych nečekala, že bude tahle brčálová tekutina tolik táhnout. Když jsme se pak vraceli domů a míjeli ještě pár hospod, kde točí produkty konkurenčních pivovarů, zdaleka tam nebyl takový šrumec. Prostě běžný klidný režim všedního večera.
Mužíček dal ještě jedno, já teda měla co dělat s tím původním - zvlášť když jsme zaslechli, že se snad jedná o 14-stupňovou variantu :-O