Holička do bytu

Před dvěma měsíci jsem se nechala ostříhat paní holičkou, která přišla až k nám domů a donesla si s sebou vše potřebné. Včetně 4-leté holčičky na hraní pro Lupitu :-) Přišlo mi jako úžasně praktický nápad, že nemusím nikam chodit. Nakonec jsem na tom shledala jen jediný pozitivum - a to, že jsem si mohla v mezičase při barvení v klidu nakojit mimánka, který by to samozřejmě jinak nevydržel. Jinak je to ale celkem vopruz. Vlasy jsou všude (protože holčičky si samozřejmě odmítaly hrát v pokojíčku, nejvíc se jim líbilo právě u stříhání), člověk je pořád vystaven tomu všemu domácímu řevu a šrumci a úplně nejhorší je snad absence pohodlí při mytí hlavy. Zlatý kadeřnický umyvadla. Ohýbat se dlouhodoběji nad vanou je fakt šílený. Takže celkově ze mě určitě příznivec domácího kadeřnictví nebude, nicméně ještě jednou jsem byla nucena paní zavolat, vlasy si to žádaly a Míša si zas žádal mě :-) Přišlo mi, že paní holička o mě od začátku měla naprosto přesnou představu co se účesu týče. Takže mě v podstatě ukecala, abych si s tím původním střihem až zas tak moc nenechala dělat (a že jsem chtěla dost radikálně :-) a že se mám určitě zbavit své dočervena barvy na úkor hnědé. Všechno jsem jí to odkývala a v první chvíli po jejím odchodu jsem se ty vlasy v duchu rvala, protože s tmavě hnědou (v tomto případě téměř černou) se k sobě podle mě fakt nehodíme. No ale teď s odstupem 3 dnů musím uznat, že to až tak zlý není a nějak to vydržím. Příště už ale nejspíš půjdu ke své dlouholeté a osvědčené kadeřnici... na něco delšího a světlejšího. A nebo ne? Jíchu, co ty na to? ;-)