Kdyby k nám někdo nečekaně přišel na návštěvu, tak by si zákonitě musel myslet, že nás vykradli. Všechny šuplíky otevřený a vykramařený, nejrůznější věci válející se dohromady v kupkách na podlaze, no děs běs.
Nebyl to ale žádný bytař profík, nýbrž naše Lupita. Já vím, že je to prý nejoblíbenější činnost snad všech dětí kolem roku věku, ale občas mě z toho přepadá pocit totálního zoufalství a beznaděje. Naprosto nejhorší to je, když někam spěcháme. Já chystám věci a poletuju po bytě, Lupita mě v pohodě nechá, je moc hodňoučká, právě proto, že si v klidu a nerušeně kramaří :-) Než bych uklidila jednu místnost, tak má vykramařenou druhou. A protože spěcháme, neuklízím nic a vykramařený je všechno :-D A v takovým stavu opouštíme válečné pole. Jste na tom někdo podobně? Nemáte nějaký tip, co s tím? ;-) A nebo se prostě smířit s tím, že už budeme mít doma na věky čurbes?
Nebyl to ale žádný bytař profík, nýbrž naše Lupita. Já vím, že je to prý nejoblíbenější činnost snad všech dětí kolem roku věku, ale občas mě z toho přepadá pocit totálního zoufalství a beznaděje. Naprosto nejhorší to je, když někam spěcháme. Já chystám věci a poletuju po bytě, Lupita mě v pohodě nechá, je moc hodňoučká, právě proto, že si v klidu a nerušeně kramaří :-) Než bych uklidila jednu místnost, tak má vykramařenou druhou. A protože spěcháme, neuklízím nic a vykramařený je všechno :-D A v takovým stavu opouštíme válečné pole. Jste na tom někdo podobně? Nemáte nějaký tip, co s tím? ;-) A nebo se prostě smířit s tím, že už budeme mít doma na věky čurbes?