"Ještěže už jsem taková stará páka!"
24. březen 2008 | 21.38 | rubrika: city life
Tak přesně tohle jsem naznala, když jsem tady zběžně prolítla pár příspěvků, co se v sobotu nově objevily na hlavní straně. Ne že bych neměla co jinýho na práci (momentálně spíš bohužel právě naopak), ale zrovna jsem si jaksi posteskla, že mi zrušili dosavadní titulek, mezi nabízenými se mi žádný extra nezamlouvá, ale nemám čas (a hlavně asi ani schopnosti ;-) vyprodukovat něco vlastního. A v rychlosti jsem sondovala, jak šikovní a nápadití jsou ostatní. A jak jsem tak četla příspěvky náctiletých plné stesků typu: jsem hnusná, jsem blbá, jsem tlustá, jsem nemožná... místy doplněné depresivními obrazy zkrvavených lidí s hlubokými smutnými pohledy, tak jsem ve skrytu duše úplně jásala, že už jsem ta třicátnice, co má podobný problémy úspěšně za sebou. Ne, že by mě nic netrápilo, ale jsou to vlastně téměř výhradně materialisticky nicotný prkotiny jako třeba: vyměnit byt vs. zůstat, kde jsme; udělat novou kuchyň vs. nic do ní neinvestovat; vzít si hypotéku na OV vs. nevázat se a raději jezdit na pořádný dovči :-D Jak říkám, malichernosti. A to myslím vážně. Určitě má teen období i spoustu výhod a kecala bych, že se mi občas nezasteskne, když vidím nějakou bezstarostnou partičku, ale od té doby, co máme Lupitu, tak si taky občas představuju, jestli bych chtěla, aby byla právě taková. Určitě ne všichni mlaďoši jsou těžcí depresáři, já jsem ale každopádně ráda, že už je to za mnou. I když mě trochu zamrzelo, když se třeba Rádio Wave definovalo jakožto stanice, která "se chce zacílit na mladé posluchače ve věku od 15 do 25 let". Normálně nás šoupli mezi starochy! ;-) Nicméně každý si to definuje po svém, taková Evropa 2 je vstřícnější, tam jsou mladí mezi 12 a 39 lety. Slušný rozmezí :-D
Krátkodobé notebooky, dlouhodobé časáky
5. březen 2008 | 17.37 | rubrika: city life
Tak bych i občas něco napsala, ale zkolaboval mi noťas. Tragédie. Opravu vyčíslili na 11 tisíc, takže tím pádem žádná oprava nebude ;-) No a než se nějak rozhodnu pro nový, okupuju zatím mužíčkův počítač, což je řekla bych dost nepohodlné ;-) Přes den se to téměř nedá - buď nejsme doma a nebo se to Lupitě moc nezamlouvá, že tady buším a nevšímám si jí. No a večer už je před monitorem obsazeno a vyžebrám si tak maximálně pár minut na zkontrolování pošty. Ach jo :-( A ještě ke všemu jsem se nechala uvrtat do výzkumu časopisů, které mám hodnotit, takže mi teď k pravidelnému a nezbytnému Reflexu přibyly ještě Týden a Respekt a tím pádem už nemám vůbec žádný čas. Musím totiž přečíst všechno (to dá rozum, abych to mohla objektivně zhodnotit :-D ), nebo teda aspoň 90%. Respekt jsem neměla v ruce snad 100 let a musím říct, že mě příjemně překvapil. Týden je na mě takovej dost chaotickej, příliš mnoho tabulek, grafů a obrázků, ale taky si počtu. Blog teda bude muset nějakou dobu vyčkat :-)
Paní a slečny prodavačky, vzmužte se!
29. únor 2008 | 21.32 | rubrika: city life
Šla jsem manželovi koupit dárek k narozkám. Bohužel nemůžu říct kam a co, protože je má až za dva týdny a jelikož je taky zřejmě jediným (pravidelným) čtenářem tohoto blogu ;-) (aspoň doufám!)
Paní prodavačka bloumala po obchodě a až po drahné chvíli se jala zamířit k pokladně, kde jsem čekala, abych se jí dotázala na hledané zboží. Musím podotknout, že jsem od Lupity chytila nějakýho bacila, který se mi posouvá tělem a momentálně si hoví na hlasivkách. Takže skřehotám jako mutant. Ptám se paní, kde onu věc najdu. "Cože?", zní odpověď. Podruhé už se nenamáhám a jdu sama hledat. Za zády slyším něco o tom, že mluvím moc potichu.
Onehdy jsme zase 2 + 2 (v kočárech) vjely do "renomovaného butiku s oblečením" (takový ten, kde většinou posedává znuděná slečna za pultem a "nenápadně" si čte Rytmus života, Cosmopolitan, Spy a nebo mastí esemesky). Tentokrát uprostřed obchodu (pozor!) stály hned tři ženy zralého věku a naprosto bez skrupulí a patřičně nahlas "komentovaly" čísi manželku a vůůůůbec, ani očičkem, nezaznamenaly, že mají v prodejně zákaznice. Ne že bych si libovala v těch, co se k vám hned slétnou jako vosy na bonbón, ale takováhle ignorace je snad ještě horší.
Argumenty typu "...však za tu almužnu, kterou tam dostávají" mně teda vůbec nezajímají ani neobměkčí. Kdyby se byly ve škole pořádně učily, mohly si vydělávat líp :-D
To zhruba třicetiletý mladík ;-) ve zdravotnických potřebách, kam jsem zavítala, protože jsou Lupitě velký boty, vypadal, že ho to očividně baví. Zajímavý. Žádnej velkej odvaz prodávat vložky do bot. A vida!
Paní prodavačka bloumala po obchodě a až po drahné chvíli se jala zamířit k pokladně, kde jsem čekala, abych se jí dotázala na hledané zboží. Musím podotknout, že jsem od Lupity chytila nějakýho bacila, který se mi posouvá tělem a momentálně si hoví na hlasivkách. Takže skřehotám jako mutant. Ptám se paní, kde onu věc najdu. "Cože?", zní odpověď. Podruhé už se nenamáhám a jdu sama hledat. Za zády slyším něco o tom, že mluvím moc potichu.
Onehdy jsme zase 2 + 2 (v kočárech) vjely do "renomovaného butiku s oblečením" (takový ten, kde většinou posedává znuděná slečna za pultem a "nenápadně" si čte Rytmus života, Cosmopolitan, Spy a nebo mastí esemesky). Tentokrát uprostřed obchodu (pozor!) stály hned tři ženy zralého věku a naprosto bez skrupulí a patřičně nahlas "komentovaly" čísi manželku a vůůůůbec, ani očičkem, nezaznamenaly, že mají v prodejně zákaznice. Ne že bych si libovala v těch, co se k vám hned slétnou jako vosy na bonbón, ale takováhle ignorace je snad ještě horší.
Argumenty typu "...však za tu almužnu, kterou tam dostávají" mně teda vůbec nezajímají ani neobměkčí. Kdyby se byly ve škole pořádně učily, mohly si vydělávat líp :-D
To zhruba třicetiletý mladík ;-) ve zdravotnických potřebách, kam jsem zavítala, protože jsou Lupitě velký boty, vypadal, že ho to očividně baví. Zajímavý. Žádnej velkej odvaz prodávat vložky do bot. A vida!