Jak jsme vyřizovali Lupitě pas
30. květen 2008 | 02.15 | rubrika: lupita
Už dlouho jsem se na úřadech nenavztekala tak, jako když jsem se rozhodla pořídit Lupitě vlastní pas. Dokonce ani na finančáku nedělají takový obstrukce!
Nejdřív teda že si ji jenom necháme zapsat do pasu, jenže to nás hned paní u okýnka upozornila, že to neakceptují ve všech zemích, namátkou tuším jmenovala Rakousko a Chorvatsko. A tak jsme začali jednat.
1. cesta
Nejdřív jsme si na Netu zjišťovali, co je všechno třeba, Lupitu jsme doma pracně fotili podle přesných instrukcí uvedených na webu Ministerstva vnitra, což pochopitelně nebylo vůbec jednoduché. Vyzbrojena podle mého názoru všemi potřebnostmi jsem dorazila na úřad, kde se cestovní doklady vydávají. Ten je samozřejmě rozlezlý hned v několika budovách se spoustou schodů, někde se najde i výtah, jinde je třeba objet kus bloku a zvonit na jakýsi služební vchod. Jela jsem totiž jak jinak než s kočárem. Hned u prvního okýnka mě paní odkázala do vedlejší budovy do sekce "Státní občanství", kde prý potřebuju získat Osvědčení o státním občanství. Zajímavý. Nechápu. Lupita má rodný list ČR, já mám rodný list ČR, mužíček má rodný list ČR, jména i příjmení máme český jak polena, ale je o tom třeba mít osvědčení. OK. Takže ven z budovy, objet blok, zazvonit na služební vchod, překonat 4 schody do budovy, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi paní vrazí do ruky pidi-papírek se seznamem potřebných dokladů. Samozřejmě, že oddací list s sebou nemám. Neprotestuju, opouštíme úřad. Na papírku byly uvedeny dokonce i rodné listy prarodičů! To mě dostalo. Naštěstí narozených po roce 1954, to naše báby a dědové jsou starší :-)
2. cesta
Tentokrát mám všechno hezky naskládané ve složce, formuláře vyplněné, fotky na rubu označené rodným číslem, rodné listy, oddací list, pro jistotu i svůj živnostenský ;-), super. Lupitu jsem nechala u babičky s tím, že bez ní se my všechny ty terénní překážky budou zdolávat snadněji a za 10 minut bude všechno vyřízené. Omyl! Všechno bylo vyřízené za 20 sekund! Sekce "Cestovní doklady" má sice otevřeno každý den, ne už tak oddělení "Státní občanství". Ve čtvrtek prý není úřední den. To už mám ovšem rudo před očima a neodpustím si poznámku, že tam dělají kulový. No jo, paní vrátná za to nemůže.
3. cesta
Opět s Lupitou v kočáru, tentokrát najisto, neobtěžuju se objíždět blok, těch 20 schodů kočár vynáším, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi paní vrazí do ruky papír a se slovy: "Poplatek 100,- korun uhraďte v 1. patře a pak s dokladem přijďte zpátky sem" nás odpálkovala zpět k výtahu. Výtahem do 1. patra, průjezd jedněmi dveřmi, druhými dveřmi, platíme, výtahem zpět do 3. patra a do fronty. U přepážky si paní odebere vše potřebné, chvilku tam cosi šuchá a pak mi oznámí, že si mám za 14 dní přijít pro osvědčení! :-O "Prosím? Za 14 dní?!?" Nezmohla jsem se na nic víc než "hm".
4. cesta
Po 14 dnech jsme s Lupitou opět zavítaly na náš starý známý úřad. I tentokrát najisto, neobtěžuju se objíždět blok, kočár vynáším, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi vlídná paní konečně vsunuje do ruky Osvědčení o státním občanství. Jsem zklamaná, je to obyč papír a ještě ke všemu formátu A5. Fakt slabý na tolik cavyků. Výtahem do přízemí, kočár snáším 20 schodů dolů, vjíždíme do druhé, bezbariérové budovy, vezmeme si čísílko, hned jsme na řadě, všechno probíhá hladce, oznámím paní za přepážkou, že bych chtěla vystavit pas dítěti a už vytahuju ze složky všechny potřebné dokumenty - osvědčení, Lupitin rodný list, fotky, vyplněný formulář, mou občanku. Ještě než to stihnu, tak mě paní přeruší slovy: "Vy jste tady asi byla před nějakou dobou, že? Ony se mezitím změnily podmínky." "To mi chcete říct, že se mám s tím kočárem zase zpátky šplhat do těch schodů?" "No můžete to klidně objet z druhé strany ulice služebním vchodem." Už ani nevím, co jsem jí řekla, ale moc přívětivé to asi nebylo. Fakt nechápu, jak může někdo doprovolně pracovat pro takovej bordel. Výsledek nového nařízení? Fotky netřeba, formulář netřeba, třeba pouze dítě. Ještěže jsem ho táhla s sebou! Jinak bych asi dost vyšilovala, podobně jako nějaký tatínek před vchodem, kterého doma asi zaúkolovali ;-) A hurá zpátky do vedlejší budovy. Kočár vynáším po schodech, tentokrát zůstáváme v přízemí, naštěstí jdeme za minutu na řadu, v kukani paní Lupitu vyfotí, já ji musím držet s prostěradlem na sobě, abych nerušila pozadí, Lupita je tam jaksi nakřivo a z boku, což totálně odporuje požadavkům uvedeným na webu MV, ptám se, jestli to není na závadu, prý u těch dětí to snad ani jinak nejde, tak se jen modlím, abych si pak po měsíci nepřišla pro pas a neřekli mi, že fotografie neodpovídá standardu.
5. cesta
Po měsíci jedeme s Lupitou vyzvednout pas. V přízemí bezbariérové budovy vezmem lísteček, hned nás volají k přepážce, pak ještě samozřejmě výtahem do 1. patra na pokladnu uhradit další poplatek 100,- korun, výtahem dolů a vlídná paní nám KONEČNĚ po téměř dvouměsíčním vyřizování dává Lupitin slavný historicky první cestovní pas s biometrickými prvky! Fotka v něm je černobílá.
Nejdřív teda že si ji jenom necháme zapsat do pasu, jenže to nás hned paní u okýnka upozornila, že to neakceptují ve všech zemích, namátkou tuším jmenovala Rakousko a Chorvatsko. A tak jsme začali jednat.
1. cesta
Nejdřív jsme si na Netu zjišťovali, co je všechno třeba, Lupitu jsme doma pracně fotili podle přesných instrukcí uvedených na webu Ministerstva vnitra, což pochopitelně nebylo vůbec jednoduché. Vyzbrojena podle mého názoru všemi potřebnostmi jsem dorazila na úřad, kde se cestovní doklady vydávají. Ten je samozřejmě rozlezlý hned v několika budovách se spoustou schodů, někde se najde i výtah, jinde je třeba objet kus bloku a zvonit na jakýsi služební vchod. Jela jsem totiž jak jinak než s kočárem. Hned u prvního okýnka mě paní odkázala do vedlejší budovy do sekce "Státní občanství", kde prý potřebuju získat Osvědčení o státním občanství. Zajímavý. Nechápu. Lupita má rodný list ČR, já mám rodný list ČR, mužíček má rodný list ČR, jména i příjmení máme český jak polena, ale je o tom třeba mít osvědčení. OK. Takže ven z budovy, objet blok, zazvonit na služební vchod, překonat 4 schody do budovy, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi paní vrazí do ruky pidi-papírek se seznamem potřebných dokladů. Samozřejmě, že oddací list s sebou nemám. Neprotestuju, opouštíme úřad. Na papírku byly uvedeny dokonce i rodné listy prarodičů! To mě dostalo. Naštěstí narozených po roce 1954, to naše báby a dědové jsou starší :-)
2. cesta
Tentokrát mám všechno hezky naskládané ve složce, formuláře vyplněné, fotky na rubu označené rodným číslem, rodné listy, oddací list, pro jistotu i svůj živnostenský ;-), super. Lupitu jsem nechala u babičky s tím, že bez ní se my všechny ty terénní překážky budou zdolávat snadněji a za 10 minut bude všechno vyřízené. Omyl! Všechno bylo vyřízené za 20 sekund! Sekce "Cestovní doklady" má sice otevřeno každý den, ne už tak oddělení "Státní občanství". Ve čtvrtek prý není úřední den. To už mám ovšem rudo před očima a neodpustím si poznámku, že tam dělají kulový. No jo, paní vrátná za to nemůže.
3. cesta
Opět s Lupitou v kočáru, tentokrát najisto, neobtěžuju se objíždět blok, těch 20 schodů kočár vynáším, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi paní vrazí do ruky papír a se slovy: "Poplatek 100,- korun uhraďte v 1. patře a pak s dokladem přijďte zpátky sem" nás odpálkovala zpět k výtahu. Výtahem do 1. patra, průjezd jedněmi dveřmi, druhými dveřmi, platíme, výtahem zpět do 3. patra a do fronty. U přepážky si paní odebere vše potřebné, chvilku tam cosi šuchá a pak mi oznámí, že si mám za 14 dní přijít pro osvědčení! :-O "Prosím? Za 14 dní?!?" Nezmohla jsem se na nic víc než "hm".
4. cesta
Po 14 dnech jsme s Lupitou opět zavítaly na náš starý známý úřad. I tentokrát najisto, neobtěžuju se objíždět blok, kočár vynáším, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi vlídná paní konečně vsunuje do ruky Osvědčení o státním občanství. Jsem zklamaná, je to obyč papír a ještě ke všemu formátu A5. Fakt slabý na tolik cavyků. Výtahem do přízemí, kočár snáším 20 schodů dolů, vjíždíme do druhé, bezbariérové budovy, vezmeme si čísílko, hned jsme na řadě, všechno probíhá hladce, oznámím paní za přepážkou, že bych chtěla vystavit pas dítěti a už vytahuju ze složky všechny potřebné dokumenty - osvědčení, Lupitin rodný list, fotky, vyplněný formulář, mou občanku. Ještě než to stihnu, tak mě paní přeruší slovy: "Vy jste tady asi byla před nějakou dobou, že? Ony se mezitím změnily podmínky." "To mi chcete říct, že se mám s tím kočárem zase zpátky šplhat do těch schodů?" "No můžete to klidně objet z druhé strany ulice služebním vchodem." Už ani nevím, co jsem jí řekla, ale moc přívětivé to asi nebylo. Fakt nechápu, jak může někdo doprovolně pracovat pro takovej bordel. Výsledek nového nařízení? Fotky netřeba, formulář netřeba, třeba pouze dítě. Ještěže jsem ho táhla s sebou! Jinak bych asi dost vyšilovala, podobně jako nějaký tatínek před vchodem, kterého doma asi zaúkolovali ;-) A hurá zpátky do vedlejší budovy. Kočár vynáším po schodech, tentokrát zůstáváme v přízemí, naštěstí jdeme za minutu na řadu, v kukani paní Lupitu vyfotí, já ji musím držet s prostěradlem na sobě, abych nerušila pozadí, Lupita je tam jaksi nakřivo a z boku, což totálně odporuje požadavkům uvedeným na webu MV, ptám se, jestli to není na závadu, prý u těch dětí to snad ani jinak nejde, tak se jen modlím, abych si pak po měsíci nepřišla pro pas a neřekli mi, že fotografie neodpovídá standardu.
5. cesta
Po měsíci jedeme s Lupitou vyzvednout pas. V přízemí bezbariérové budovy vezmem lísteček, hned nás volají k přepážce, pak ještě samozřejmě výtahem do 1. patra na pokladnu uhradit další poplatek 100,- korun, výtahem dolů a vlídná paní nám KONEČNĚ po téměř dvouměsíčním vyřizování dává Lupitin slavný historicky první cestovní pas s biometrickými prvky! Fotka v něm je černobílá.
Perný víkend
26. květen 2008 | 23.35 | rubrika: lupita
Nestíhám, nestačím... číst, psát, komentovat... S přicházejícím létem je to čím dál víc našlapanější. Tak třeba na zrovna uplynuvší sobotu se snad úplně všichni domluvili, že udělají nějakou akci. To bylo naprosto neuvěřitelý, co se tady u nás všechno dělo. Muzejní noc, Mezi ploty, Rio de Riviera fesťáček, Výstaviště Open, Lužánky v Lužánkách, ohňostroje... Skoro hrozilo, že si nebudeme moct vybrat, a tak raději zůstaneme zalezlí doma. Nakonec jsme zvolili osvědčenou klasiku - grilovačku u známých na zahradě - mňam - a zakončili jsme to přece jenom ohňostrojem, který byl ovšem zatím naším největším třaskavým fiaskem. Mužíček vybral perfektní místečko na kopci v průseku lesa, ale jaksi zapomněl zjistit, odkud že to vlastně budou pouštět. Takže jsme zpoza těch stromů občas nějakou tu jiskérku zahlédli ;-) No ale večerní procházka to byla móóóc hezká :-)
To Lupita měla mnohem zajímavější program. Jela s babičkou zahradničit na venkov :-)
Nejdřív si trochu pohrála s kočkou, teda prý spíš kočka s ní... myslím, že úhybná poloha těla je dost výmluvná ;-)
Pak trošku nakrmit drůbež...
...trošku té zahradničiny podělat...
...zaslouženě a stylově posvačit...
...a samozřejmě se rozdělit s ostatními. I když tyhle potvory to nejspíš vůbec nepotřebují, protože musí být přežraný k prasknutí... od toho, jak jim tam pořád všichni něco nosí.
Chlebík je nejlepší od prostředka!
A úplně nejlepší je probrat se večer ve vaně tak, že pak mám voči jak baterky a babička se mnou, chudák, musí být do desíti vzhůru :-D
DOBROU NOC!
To Lupita měla mnohem zajímavější program. Jela s babičkou zahradničit na venkov :-)
Nejdřív si trochu pohrála s kočkou, teda prý spíš kočka s ní... myslím, že úhybná poloha těla je dost výmluvná ;-)
Pak trošku nakrmit drůbež...
...trošku té zahradničiny podělat...
...zaslouženě a stylově posvačit...
...a samozřejmě se rozdělit s ostatními. I když tyhle potvory to nejspíš vůbec nepotřebují, protože musí být přežraný k prasknutí... od toho, jak jim tam pořád všichni něco nosí.
Chlebík je nejlepší od prostředka!
A úplně nejlepší je probrat se večer ve vaně tak, že pak mám voči jak baterky a babička se mnou, chudák, musí být do desíti vzhůru :-D
DOBROU NOC!
Plyšová ZOO...
15. květen 2008 | 21.29 | rubrika: lupita
...měla větší úspěch než ta opravdická. Asi se ti plyšáci přece jenom víc podobají zvířatům, jak je zná Lupita z knížek. Úplně náhodou jsme procházeli Vaňkovkou, kde až do 1.6. probíhá výstava plyšových pohyblivých hraček, malinko více tady.
Plyšák kam se podíváš...a všecko se to hýbe a dělá nejrůznější věci.
Medvědi ala Divoký Západ
Medvědi ala Indiana Jones ;-)
Lupita vypadá, že ji to vůbec nezajímá, ale ve skutečnosti se jí to moc líbilo.
Žabák bubnoval...
...opičák hrál na harmoniku...
Plyšák kam se podíváš...a všecko se to hýbe a dělá nejrůznější věci.
Medvědi ala Divoký Západ
Medvědi ala Indiana Jones ;-)
Lupita vypadá, že ji to vůbec nezajímá, ale ve skutečnosti se jí to moc líbilo.
Žabák bubnoval...
...opičák hrál na harmoniku...
...šimpanz rajtoval na oslovi! :-D
Hledá se klóbrc
8. květen 2008 | 22.07 | rubrika: lupita
Tak jsme naznali, že se po tom uklízení trošku rozptýlíme a vyrazili jsme aspoň na kočárovou procházku. Cílem byl nějaký podnik v okolí, který má pokud možno pískoviště na zahrádce nebo aspoň nějaký prostor, kde by se mohla Lupita nerušeně pohybovat. Mířili jsme cíleně a místečko nás nezklamalo. Pískoviště bylo téměř luxusní. A výběr pivíček jakbysmet - 11 Bernard, 12 Plzeň, 13 Svijany. Tak jsme to všechno okusili a jak nemáme dostatečný cvik a výdrž, cestou zpět jsme kočár tlačili oba a byli jsme rádi, že ho máme ;-) Jenže jsme se asi dostatečně nevěnovali řízení a následky jsme zjistili až doma. Lupitin úžasný sekáčový klobouček už není mezi námi. A to i přesto, že se ho táta pokoušel obětavě hledat. Ach jo, a to jí tak slušel.
Na písku je to fakt mílius. Sedí a sype na sebe písek. Ten je pak tím pádem doma všude.
Nahoru to občas ještě potřebuje trochu té pomocné ruky... ;-)
...ale na houpačku už si to klidně troufá samo.
Na písku je to fakt mílius. Sedí a sype na sebe písek. Ten je pak tím pádem doma všude.
Nahoru to občas ještě potřebuje trochu té pomocné ruky... ;-)
...ale na houpačku už si to klidně troufá samo.
Dubnová megavýprava na Lego
7. květen 2008 | 22.32 | rubrika: lupita
Tak ještě náš už trošku starší příspěvek na téma Lego výstava :-) Vyrazily jsme na takovou menší dámsko jízdu (3+3), věkově spřízněné trojice. I s golfáčema jsme sice mezi vitrínkama zabíraly celkem dost místa, ale zrovna nebylo naštěší nějak moc nabito, takže se to dalo. Lupitě se stejně nevíc líbilo, že mi mohla po tak dlouhé ploše zdrhat a schovávat se za exponáty :-)
V téhle vitrínce byl takový zmenšený svět našich holčiček - dětské hřiště s houpačkama, klouzačkama, kolotočema a všema těma ostatníma blbinkama.
Lupita se zapojila mezi pány kluky a jala se rozebírat pracně vystavěné dílko jednoho z nich. Chlapec byl naštěstí velice tolerantní a trpělivý.
Pak už ale jako hodná holčička aspoň vzorně zapózovala. Tááák se to má dělat!
Úspěšnou akci jsme zakončily ve vždy úspěšné nedaleké baby-kavárně. Děvčata se ládovala, mámy taky. Medovníku a laté prostě nikdy neodoláme. Navíc je to jedno z mála míst, kde si to občas i můžeme vychutnat. To v případě, že se v prostoru nenacházejí nějaké příliš agresivní nebo přespříliš aktivní děti. Jinak si totiž holky fakt moc hezky hrajou, pohodička.
V téhle vitrínce byl takový zmenšený svět našich holčiček - dětské hřiště s houpačkama, klouzačkama, kolotočema a všema těma ostatníma blbinkama.
Lupita se zapojila mezi pány kluky a jala se rozebírat pracně vystavěné dílko jednoho z nich. Chlapec byl naštěstí velice tolerantní a trpělivý.
Pak už ale jako hodná holčička aspoň vzorně zapózovala. Tááák se to má dělat!
Úspěšnou akci jsme zakončily ve vždy úspěšné nedaleké baby-kavárně. Děvčata se ládovala, mámy taky. Medovníku a laté prostě nikdy neodoláme. Navíc je to jedno z mála míst, kde si to občas i můžeme vychutnat. To v případě, že se v prostoru nenacházejí nějaké příliš agresivní nebo přespříliš aktivní děti. Jinak si totiž holky fakt moc hezky hrajou, pohodička.