Kaci | Lupitin svět

Jedno z prvních slov, který mě zaujalo. Česky něco jako "předarování" neboli činnost, při které darujeme něco, co jsme sami původně jako dárek obdrželi. Všichni určitě dobře znáte a aspoň jednou jste udělali, třeba aspoň s nějakou flaškou vína nebo bonboniérou, že? ;-) No není to krásný a užitečný slovo?

Další tvary:

regifting noun [U]

Jo, jo, "Dokonalá hračka" (http://sargo.pise.cz/50407-dokonala-hracka.html), to mě fakt pobavilo, hned jsem to musela nafotit. Nám totiž slouží jako takové luxusní sedátko :-)


Ale uznávám, že Lupita je na kreslení asi ještě malošek. U nás teď frčí přeskládávání všeho druhu - čehokoliv a kamkoliv. Dneska vede předělávání pastelek střídavě ze skleničky od oliv do taštičky z müsli ;-), hezky jednu po druhé. Z taštičky to pak musí mamka vytáhnout zpátky do sklinky a jedem znovu, jupí!

Tak přesně tohle jsem naznala, když jsem tady zběžně prolítla pár příspěvků, co se v sobotu nově objevily na hlavní straně. Ne že bych neměla co jinýho na práci (momentálně spíš bohužel právě naopak), ale zrovna jsem si jaksi posteskla, že mi zrušili dosavadní titulek, mezi nabízenými se mi žádný extra nezamlouvá, ale nemám čas (a hlavně asi ani schopnosti ;-) vyprodukovat něco vlastního. A v rychlosti jsem sondovala, jak šikovní a nápadití jsou ostatní. A jak jsem tak četla příspěvky náctiletých plné stesků typu: jsem hnusná, jsem blbá, jsem tlustá, jsem nemožná... místy doplněné depresivními obrazy zkrvavených lidí s hlubokými smutnými pohledy, tak jsem ve skrytu duše úplně jásala, že už jsem ta třicátnice, co má podobný problémy úspěšně za sebou. Ne, že by mě nic netrápilo, ale jsou to vlastně téměř výhradně materialisticky nicotný prkotiny jako třeba: vyměnit byt vs. zůstat, kde jsme; udělat novou kuchyň vs. nic do ní neinvestovat; vzít si hypotéku na OV vs. nevázat se a raději jezdit na pořádný dovči :-D Jak říkám, malichernosti. A to myslím vážně. Určitě má teen období i spoustu výhod a kecala bych, že se mi občas nezasteskne, když vidím nějakou bezstarostnou partičku, ale od té doby, co máme Lupitu, tak si taky občas představuju, jestli bych chtěla, aby byla právě taková. Určitě ne všichni mlaďoši jsou těžcí depresáři, já jsem ale každopádně ráda, že už je to za mnou. I když mě trochu zamrzelo, když se třeba Rádio Wave definovalo jakožto stanice, která "se chce zacílit na mladé posluchače ve věku od 15 do 25 let". Normálně nás šoupli mezi starochy! ;-) Nicméně každý si to definuje po svém, taková Evropa 2 je vstřícnější, tam jsou mladí mezi 12 a 39 lety. Slušný rozmezí :-D

Kdyby k nám někdo nečekaně přišel na návštěvu, tak by si zákonitě musel myslet, že nás vykradli. Všechny šuplíky otevřený a vykramařený, nejrůznější věci válející se dohromady v kupkách na podlaze, no děs běs.

Nebyl to ale žádný bytař profík, nýbrž naše Lupita. Já vím, že je to prý nejoblíbenější činnost snad všech dětí kolem roku věku, ale občas mě z toho přepadá pocit totálního zoufalství a beznaděje. Naprosto nejhorší to je, když někam spěcháme. Já chystám věci a poletuju po bytě, Lupita mě v pohodě nechá, je moc hodňoučká, právě proto, že si v klidu a nerušeně kramaří :-) Než bych uklidila jednu místnost, tak má vykramařenou druhou. A protože spěcháme, neuklízím nic a vykramařený je všechno :-D A v takovým stavu opouštíme válečné pole. Jste na tom někdo podobně? Nemáte nějaký tip, co s tím? ;-) A nebo se prostě smířit s tím, že už budeme mít doma na věky čurbes?

Cestování MHD nemusím. Nelibovala jsem si v něm nikdy, ale od té doby, co zabírám místo ještě s kočárem, se mu snažím vyhýbat jak jen to jde. Naštěstí celkem ráda chodím po svých a naštěstí bydlím tak, že jsem za 20 minut pěšky v centru města. A vzhledem k tomu, že s kočárem většinou nikam zvlášť nespěchám... :-) Když ale někde potřebujeme být třeba poměrně brzo ráno, to jakože kolem deváté ;-), a není to zrovna za barákem, jsem nucena vyhledat spoj. Pokud jedu sama, tak zásadně vyhledávám nízkopodlažní linky, abych se nemusela nikoho doprošovat a čelit pohledům typu "že s tím děckem radši nezůstaneš doma". Ale i tak se stane, že zrovna nejsme na žádné z hypermoderních zastávek s vysokým obrubníkem a když k tomu ještě pan řidič zastaví metr a půl od chodníků, je mi většinou nízkopodlažní vymoženost na nic. Ovšem pozor, po nějaké době mám opět pozitivní zkušenost z MHD! Nejenže bus zastavil snad centimetr u chodníku a řidič "upustil duši" na jeho úroveň, ale ještě ke všemu pustil do éteru džingl "Uvolněte místo pro kočárek" - čímž mě teda totálně dostal. To jsem fakt ještě neslyšela. To bylo, panečku, nastupováníčko. Příště jedu zas :-D Takže díky moc, pane řidiči :-) (tipovala bych, že máte doma malý dítě a už jste s ním taky někdy cestoval hromadkou ;-)

Lupitě nikdo uvolňovat místo pro kočárek nemusí, protlačí si ho v pohodě sama, kamkoliv