Kaci | Lupitin svět

Když už jsou takový vedra, zkouším Lupitu občas nechat nahulatou bez plíny, s nočníkem neustále k dispozici. Dneska se jí to moc zamlouvalo, ale samozřejmě, že se to neobešlo bez občasných "nehod". Naštěstí nemáme doma koberce, teda až na kus zbytkovýho právě pro Lupitu, který ať si klidně počůrá, stejně skončí brzo v popelnici. Během dopoledne si na nočník sedala v intervalu tak 5 minut a pak s hlavou "zabořenou" dovnitř zkoumala, jestli tam něco přibylo. V 95% opravdu ano, snažila se, co mohla :-D Až těsně před dopoledním spaním to už asi vysílením pustila právě na koberec. A k největšímu karambolu došlo hned ráno, kdy drandila s kočárkem a panenkou po bytě, najednou se zastavila, rysy v obličeji ztuhly, nepatrně se naklonila dopředu a na lino v předsíni dopadly tři bobky :-) No úplně zvládnutý to ještě nemá.

Už dlouho jsem se na úřadech nenavztekala tak, jako když jsem se rozhodla pořídit Lupitě vlastní pas. Dokonce ani na finančáku nedělají takový obstrukce!
Nejdřív teda že si ji jenom necháme zapsat do pasu, jenže to nás hned paní u okýnka upozornila, že to neakceptují ve všech zemích, namátkou tuším jmenovala Rakousko a Chorvatsko. A tak jsme začali jednat.
1. cesta
Nejdřív jsme si na Netu zjišťovali, co je všechno třeba, Lupitu jsme doma pracně fotili podle přesných instrukcí uvedených na webu Ministerstva vnitra, což pochopitelně nebylo vůbec jednoduché. Vyzbrojena podle mého názoru všemi potřebnostmi jsem dorazila na úřad, kde se cestovní doklady vydávají. Ten je samozřejmě rozlezlý hned v několika budovách se spoustou schodů, někde se najde i výtah, jinde je třeba objet kus bloku a zvonit na jakýsi služební vchod. Jela jsem totiž jak jinak než s kočárem. Hned u prvního okýnka mě paní odkázala do vedlejší budovy do sekce "Státní občanství", kde prý potřebuju získat Osvědčení o státním občanství. Zajímavý. Nechápu. Lupita má rodný list ČR, já mám rodný list ČR, mužíček má rodný list ČR, jména i příjmení máme český jak polena, ale je o tom třeba mít osvědčení. OK. Takže ven z budovy, objet blok, zazvonit na služební vchod, překonat 4 schody do budovy, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi paní vrazí do ruky pidi-papírek se seznamem potřebných dokladů. Samozřejmě, že oddací list s sebou nemám. Neprotestuju, opouštíme úřad. Na papírku byly uvedeny dokonce i rodné listy prarodičů! To mě dostalo. Naštěstí narozených po roce 1954, to naše báby a dědové jsou starší :-)
2. cesta
Tentokrát mám všechno hezky naskládané ve složce, formuláře vyplněné, fotky na rubu označené rodným číslem, rodné listy, oddací list, pro jistotu i svůj živnostenský ;-), super. Lupitu jsem nechala u babičky s tím, že bez ní se my všechny ty terénní překážky budou zdolávat snadněji a za 10 minut bude všechno vyřízené. Omyl! Všechno bylo vyřízené za 20 sekund! Sekce "Cestovní doklady" má sice otevřeno každý den, ne už tak oddělení "Státní občanství". Ve čtvrtek prý není úřední den. To už mám ovšem rudo před očima a neodpustím si poznámku, že tam dělají kulový. No jo, paní vrátná za to nemůže.
3. cesta
Opět s Lupitou v kočáru, tentokrát najisto, neobtěžuju se objíždět blok, těch 20 schodů kočár vynáším, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi paní vrazí do ruky papír a se slovy: "Poplatek 100,- korun uhraďte v 1. patře a pak s dokladem přijďte zpátky sem" nás odpálkovala zpět k výtahu. Výtahem do 1. patra, průjezd jedněmi dveřmi, druhými dveřmi, platíme, výtahem zpět do 3. patra a do fronty. U přepážky si paní odebere vše potřebné, chvilku tam cosi šuchá a pak mi oznámí, že si mám za 14 dní přijít pro osvědčení! :-O "Prosím? Za 14 dní?!?" Nezmohla jsem se na nic víc než "hm".
4. cesta
Po 14 dnech jsme s Lupitou opět zavítaly na náš starý známý úřad. I tentokrát najisto, neobtěžuju se objíždět blok, kočár vynáším, výtahem do 3. patra a do fronty. U přepážky mi vlídná paní konečně vsunuje do ruky Osvědčení o státním občanství. Jsem zklamaná, je to obyč papír a ještě ke všemu formátu A5. Fakt slabý na tolik cavyků. Výtahem do přízemí, kočár snáším 20 schodů dolů, vjíždíme do druhé, bezbariérové budovy, vezmeme si čísílko, hned jsme na řadě, všechno probíhá hladce, oznámím paní za přepážkou, že bych chtěla vystavit pas dítěti a už vytahuju ze složky všechny potřebné dokumenty - osvědčení, Lupitin rodný list, fotky, vyplněný formulář, mou občanku. Ještě než to stihnu, tak mě paní přeruší slovy: "Vy jste tady asi byla před nějakou dobou, že? Ony se mezitím změnily podmínky." "To mi chcete říct, že se mám s tím kočárem zase zpátky šplhat do těch schodů?" "No můžete to klidně objet z druhé strany ulice služebním vchodem." Už ani nevím, co jsem jí řekla, ale moc přívětivé to asi nebylo. Fakt nechápu, jak může někdo doprovolně pracovat pro takovej bordel. Výsledek nového nařízení? Fotky netřeba, formulář netřeba, třeba pouze dítě. Ještěže jsem ho táhla s sebou! Jinak bych asi dost vyšilovala, podobně jako nějaký tatínek před vchodem, kterého doma asi zaúkolovali ;-) A hurá zpátky do vedlejší budovy. Kočár vynáším po schodech, tentokrát zůstáváme v přízemí, naštěstí jdeme za minutu na řadu, v kukani paní Lupitu vyfotí, já ji musím držet s prostěradlem na sobě, abych nerušila pozadí, Lupita je tam jaksi nakřivo a z boku, což totálně odporuje požadavkům uvedeným na webu MV, ptám se, jestli to není na závadu, prý u těch dětí to snad ani jinak nejde, tak se jen modlím, abych si pak po měsíci nepřišla pro pas a neřekli mi, že fotografie neodpovídá standardu.
5. cesta
Po měsíci jedeme s Lupitou vyzvednout pas. V přízemí bezbariérové budovy vezmem lísteček, hned nás volají k přepážce, pak ještě samozřejmě výtahem do 1. patra na pokladnu uhradit další poplatek 100,- korun, výtahem dolů a vlídná paní nám KONEČNĚ po téměř dvouměsíčním vyřizování dává Lupitin slavný historicky první cestovní pas s biometrickými prvky! Fotka v něm je černobílá.